Antonín Pelíšek: Střípky skla
Omlouvám se za sloupek, který možná vyzní jako nekrolog. Před pár dny jsem se dozvěděl, že skoro po dvou stech letech má být definitivně smazána z povrchu zemského legendární Eleonora – sklárna v Lenoře na Prachaticku.
Před třiceti lety její pec vyhasla kvůli nepovedené privatizaci, od té doby opuštěný areál chátrá.
Příběh, který si toto místo nese, je přitom obdivuhodný. Eleonora, pojmenovaná podle manželky majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberga, desítky let živila místní obyvatele. Sklo ji proslavilo po celém světě. Český křišťál, barevné skvosty, červené a modré číše, vázy.
Ve 20. století si prošla martyriem. Tím prvním byl poválečný odsun většiny německých zaměstnanců, potom znárodnění, změna výroby. Podle pamětníků museli dělníci v 50. letech povinně rozšlapávat zbylá příliš složitá a luxusní díla, protože budoucnost měla patřit skromnosti a proletariátu. Jedinou výjimkou tehdy byla výroba sady na bowli coby daru ke korunovaci britské královny Alžběty II. v roce 1953.
Od roku 1995 jakoby šumavská vesnice Lenora ztratila motivaci, jejích obyvatel ubývá. Na doby sklárny, která živila celé rodiny, vzpomínají jen ti nejstarší.
Nebo nejen ti? Jako malá jsem chodila sbírat k řece barevná sklíčka, zbytky po výrobě, vzpomíná jedna z žen na obecním úřadě. Ten zvyk se podle ní dochoval dodnes. Pozůstatky Eleonory znovu a znovu hledají i dnešní děti. Vzácné poklady pak schovávají. Dost možná se jim objeví v genech, podobně jako jejich prarodičům. To aby pohádku o Eleonoře zachovaly pro budoucnost.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
