Antonín Pelíšek: Kde domov můj

10. únor 2026

Nedávno jsem si připomněl text jisté písně. Vzhledem k tomu, že je skoro dvě stě let stará a pořád se hraje, můžeme ji označit za hit.

Vybavil jsem si ji po krátkém setkání s milou starší dámou. S pomocí asi desetiletého chlapce, jak jsem se dozvěděl vnuka, nakupovala potraviny. Zboží opatrně vkládali do košíku chodítka, které žena nutně potřebovala k pohybu.

Prohodili jsme pár slov o životě v jejím rodném Charkově, kde stojí existence stále víc peněz a víc strachu. Kde se platí vysoké ceny za služby včetně zdravotní péče. O tom, jak v tamních bytech chybí teplo, elektřina.

Ačkoliv nám to nepřipadá, není Charkov od nás zas tak daleko. Předci paní Světlany, jak se mi žena představila, pocházejí z Moravy. Chválila vnuka, který o ni už půl roku, co přijel do Česka, s láskou pečuje. „Naučil se docela dobře mluvit česky, jen ta gramatika mu ve škole pořádně nejde,“ usmála se.

Myslím na její slova v souvislosti se současností, v níž žijeme. V souběhu negativních informací nám připadá náš prostor někdy méněcenný. Jako bychom ani nevěřili slovům známé písně Kde domov můj, která říkají, že žijeme v krásné zemi podobající se na pohled ráji, kde hučí voda po lučinách, bory šumí a kvetou sady.

Dost možná, že už ta píseň není příliš aktuální. Mělo by se spíš zpívat, jak nám roste HDP,  kvetou dálnice nebo pípají pokladny v obchodech. Nebo kolik až zbytečných věcí si můžeme nakoupit, kolik půdy ještě zpeněžit a kolik nerostného bohatství vytěžit.

Ale dost. „Tady je moc krásně, važte si toho,“ řekla nakonec Světlana a dodala: „Česká republika je opravdu nádherná země. Ale ta největší hodnota, kterou jsem v životě poznala, je láska a rodina.“

autor: Antonín Pelíšek | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.