Pavel Kroneisl

S příchodem teplých dnů se u našeho lipenského domku na silnici vedoucí do Rakouska opět vyrojili cyklisté. No, cyklisté, já vlastně nevím, jak je správně pojmenovat.

O tom, že patřím mezi pejskaře, jsem v Rozhlasových sloupcích mluvil už několikrát. Patřil k nim kdysi i můj bratr. Měl krásnou fenku německého ovčáka jménem Nina.

Můj děda, jak vždycky rád říkal, pracoval celý život u dráhy. Za války, tedy II. světové, jezdil hlavně na trati České Budějovice-Linec.

Asi každý z nás má nějaké své oblíbené místo, kam se rád vrací, protože mu prostě někdy v životě učarovalo. Pro mě je to Lipenské jezero a jeho okolí. 

Když slyším někoho, jak říká, že má psí život, tak nevím, jestli si ho pochvaluje, nebo si stěžuje. 

Pamatuju si z dětství zejména na jedny Velikonoce. Dlouho se u nás doma mluvilo o tom, že k velikonočním tradicím patří jídla z kůzlečího masa.

Tak jsem se prokodrcal životem k sedmdesátce. Najednou je tady a jenom zírám, jak to všechno uteklo. Je na co vzpomínat, ale zároveň je to takové divné.

V průběhu let jsme na Šumavě zažili mnohé, teď mám na mysli počasí. Tropická vedra, sněhové přívaly, průtrže mračen i poklidné přívětivé dny podzimního indiánského léta.

Na jedno „em dé žet“ si pamatuju obzvlášť dobře. Moje žena mi tenkrát řekla: „Pavle, já si letos k MDŽ přeju, abys už konečně odstrojil vánoční stromeček.“

Nedávno jsem slyšel v rádiu dvě relace na téma zdravý pohyb. Odborníci radili, co dělat a jaké pomůcky používat, abychom si tělo pěkně protáhli a utužili.