Pavel Kroneisl

Moc dobře si pamatuju na jeden hon, který se v naší vsi konal před drahnými lety.  Je to skutečně moc dávno a mnozí jeho aktéři už nejsou mezi námi.

20. listopadu 1989 bylo pondělí. Byl to den, na který často vzpomínám. Přišel jsem ráno do rozhlasu moderovat pořad, který se jmenoval Dobré jitro z Českých Budějovic.

Mám rád podzim. A to hned z několika důvodů. Za prvé pro krásné ranní mlhy.  Řidiči teď se mnou asi nesouhlasí, ale nešť. Mlha na Šumavě totiž dokáže přeměnit krajinu.

Luďovi Mühlsteinovi bylo 87 let. Tedy dlouhý věk, ale napadá mě v této souvislosti jedna forbína pana Wericha, ve které uvažuje o relativitě délky lidského věku.

Měl jsem před několika dny možnost prohlédnout si Šumavu z výšky, z letadla. Startovali jsme z polního letiště v Blatné nedaleko Frymburka.

Kdysi, kdesi řekl kterýsi klasik – nastal nám podzim. Pro mě to znamená tři věci. Zaprvé, připravit na zimu šorny, nebo chcete-li hrabla, ale já slovo hrablo nemám rád.

Pravý břeh Lipenského jezera je rájem cyklistů. A náš jezevčík Black z toho má velkou radost. Kolem zahrady nám totiž vede silnice  směrem do Rakouska a je řádně do kopce.

U nás ve vsi na pravé straně Lipenské přehrady máme dvojí číslování domů. Jsou čísla popisná u trvale žijících a čísla evidenční s písmenem CH, tedy chaty nebo chalupy.

Matematika nebyla nikdy, jak se říká, mým šálkem čaje. Nikdy mě neuvádělo v nadšení to, že jsem vypočítal složitý příklad. Ostatně, ono se mi to vlastně nikdy nepovedlo.

Vracel jsem se nedávno z velké civilizace vlakem k nám do vsi. Zaujala mě parta mladých spolucestujících se zajímavým vybavením.