Pavel Kroneisl

V jedné ze svých forbín v divadle ABC pánové Werich a Horníček kdysi rozjímali nad relativitou času. Došli k závěru, že čas je skutečně, tedy podle nich, pojem relativní.

Máme nový přírůstek v rodině. Je čtyřnohý, chlupatý, neposedný a jmenuje se Mio. Rodina naší dcery si jej pořídila dost krkolomnou cestou, řekl bych.

V poslední době stále častěji slýchám podle mě podivné slovní spojení „budeme se soustředit“. Používají ho hlavně sportovní trenéři, ekonomové a politici.

Šumavák to je velice zvláštní tvor. Už jeho zrození je něco mimořádného. Rodí se tak, že ho sluníčko vytáhne z pařezu a on hned začne na severní straně obrůstat mechem.

Před nedávnem jsem vyslechl rozhovor o vystoupení kapely. Moderátor se zpovídaného organizátora zeptal: „Má kapela stage?“ Ten slyšitelně zaskočen řekl: „Nooo, má pódium.“

Kdo z nás by jako dítě nechodil rád na pouť. Její církevní význam nám byl tenkrát dost jedno. Důležité byly atrakce – houpačky, kolotoče, autíčka a stánky se vším možným.

Vraceli jsme se kdysi z dovolené v pěkném, malém řeckém přímořském letovisku Parga. Mimochodem, tohle místo si zahrálo ve známé francouzské komedii Ukradli torzo Jupitera.

Když jsme stavěli domek u Lipna, potýkali jsme se se dvěma velkými problémy. Jak sehnat materiál a jak ho přivézt. Ten druhý jsem vyřešil tím, že jsme koupili Škodu 1203.

S příchodem teplých dnů se u našeho lipenského domku na silnici vedoucí do Rakouska opět vyrojili cyklisté. No, cyklisté, já vlastně nevím, jak je správně pojmenovat.

O tom, že patřím mezi pejskaře, jsem v Rozhlasových sloupcích mluvil už několikrát. Patřil k nim kdysi i můj bratr. Měl krásnou fenku německého ovčáka jménem Nina.