Pavel Kroneisl: Vyčůraný řecký pes

Jeli jsme autobusem do většího přístavu Igoumenitsa, protože v Parze nemohly přistávat velké trajekty, které pluly až do italské Brindisi, kam jsme směřovali. Přijeli jsme na přístavní molo a měli jsme pět hodin do příjezdu lodi.

Začali jsme tedy shromažďovat naše zavazadla na jedno místo a řešili jsme problém, jak je hlídat. Tohle naše počínání sledoval pozorně pes, který se poflakoval kolem. No, pes, bylo to zvíře velikosti vzrostlého ponyho.

Budil značný respekt. Chodili jsme kolem něj hodně opatrně, než někoho napadlo nabídnout mu pamlsek. Přijal ho okamžitě a nejeden. Prostě se s námi skamarádil. Byla to divná rasa, asi nejblíže to mělo k vlkodavovi, ale s hladkou srstí. Udělali jsme z báglů hromadu a pesan, který si s některými našimi kamarády hleděl z očí do očí, si lehl do jejího stínu.

Vtom se ke kufrům přiblížili dva výrostci, pes je chvíli sledoval a pak prohlásil „baf, baf“ tak mocně, že hoši bystře zmizeli. Bylo jasné, že naše zavazadla mají spolehlivého hlídače. Vydali jsme se tedy na procházku.

Ten pes rozhodně nebyl tulák a bezdomovec. Měl dokonce obojek a hlídal přímo vzorně. Problém nastal, když se blížil čas příjezdu trajektu, a my jsme si šli pro svá zavazadla. Pes se totiž rozhodl, že jsou jeho a nehodlal je vydat. Byl nekompromisní, temně vrčel a ukazoval zuby.

Až někoho napadlo vytáhnout opět nějaký bakšiš. To pesan uvítal a naši bagáž nám milostivě vydal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle pejsek je pěknej vyčůránek. Napřed turistům bagáž za žrádýlko hlídá a potom za úplatek opět vydá. Skvělý podnikatelský záměr. Šel jsem mu říct, že je borec. Dodnes si myslím, že na mě tenkrát spiklenecky mrknul.