Pavel Kroneisl

Na koni jsem seděl jenom jednou v životě. Bylo mi osm, v Lipně nad Vltavou byl dětský den a jednou z atrakcí bylo svezení se na koni.

Moc rád vzpomínám na dobu svých studií na gymnáziu. Bylo tenkrát v Českých Budějovicích jediné a mělo velice dobrou pověst, hlavně díky přísnosti profesorů.

Asi všichni pejskaři mi dají za pravdu, když řeknu, že návštěva ordinace zvěrolékaře není nic jednoduchého. Náš první jezevčík čul jeho ordinaci na dálku.

Také patříte mezi ty, kteří prožili trapasy s nevhodnými dárky? Já bohužel ano. Rád dávám jako dárek knížky. Vybírám klasicky buď podle autora, nebo podle žánru.

Asi ve dvanácti letech jsem dostal k Vánocům knížku Ten druhý jsem já, kterou napsala francouzská spisovatelka Simone Martin Chauffierová. Hlavními hrdiny jsou dvojčata.

V jednom ze svých Rozhlasových sloupků kolega Ivan Mls v nadsázce nadhodil, že bude zadržovat dech, aby zmenšil svoji uhlíkovou stopu. Moc mě to zaujalo a mám další nápad.

Světový den léčby zvukem – jako bývalého rozhlasáka mě to zaujalo. Ale přišlo mi to zvláštní. Zvláště v souvislosti s tvrzením starých lékařských praktiků, že ticho léčí.

Máme sice velice ukecaného, tedy uštěkaného jezevčíka, ale žijeme na polosamotě a tak to moc nevadí. Hůř na tom byl kdysi náš bývalý kolega, rozhlasový zvukař Milan.

Před lety jsme trávili závěr roku u známých na Posudově u Lipenského jezera. Už od 30. prosince vydatně sněžilo. Na Nový rok jsme se probudili do sluncem zalitého dne.

Nedávno jsem poslouchal na této stanici kuchaře Petra Stupku, jak vzpomínal na legendární zmrzlinu v Kamenném Újezdu. Byla opravdu vynikající.