Pavel Kroneisl: Veteráni

Na startu bylo 168  aut. Dali jsme si se ženou židle před garáž a sledovali to „divadlo“. Byla to obrovská paráda. Naleštění krasavci automobilové historie se předváděli v celé své nádheře. Kolem nás projížděly Jaguáry, Corvetty, MG, Triumphy, Mercedesy, Dodge, Mustangy, Volkswageny… 

Mávali jsme nadšeně posádkám a jezdci odpovídali. Mávali a troubili. Když jsem tak sledoval tu autoparádu, vrátil jsem se do dětství. Většina těch krásných auťáků byla totiž z období 50. a 60. let.

Byl jsem – asi jako každý kluk – tenkrát velký fanda do aut. Mým snem byl Mini Cooper, ten jsem si na stará kolena splnil, nebo Jaguár typ E. To je ten sporťák s dlouhým čumákem.

No vidíte, snadno vám ho popíšu. Zkuste popsat dnešní auta. To nejde. Připadají mi totiž na jedno brdo. Buď je to hatchback, nebo combi, sedany téměř vymizely. Dříve, když jsem viděl auto, které se vymykalo našemu běžnému vozovému parku, hned jsem věděl, o co jde.

Automobilky, tedy především ty na západ od našich hranic, se předháněly v tom, aby jejich auta měla i jasnou estetickou hodnotu a byla jedinečná. Aby se jejich značka poznala na první pohled.

Dnes se musíte jít zblízka na značku podívat, abyste věděli, s kým máte tu čest. Automobilový průmysl fungoval dřív jinak, co značka, to názor a styl. Třeba auta, která vycházela z ateliéru slavného italského designera Pininfariny, to byly doslova poklady. Do dnešních dní si zaslouží pozornost a stoupají v ceně, protože je to klasika, která je věčná.

Jako dávnému automobilovému fandovi je mi trochu líto, když se dostanu na větší parkoviště a rozhlédnu se kolem sebe, že ta auta jsou plus mínus všechna stejná. Ať je to Peugeot, Renault, Kia nebo třeba Nissan.

Nedožiju se toho, ale chtěl bych vidět, jestli za takových padesát šedesát let budou i z aut současných veteráni hodní obdivu. Takoví, jaké jsme sledovali nedávno u nás ve vsi.