Pavel Kroneisl: Šroubovák a latina

O to větší radost jsme jako študáci měli, když se nám některého člena váženého pedagogického sboru podařilo přelstít.

A tak jsme takhle jednou psali kompozici z latiny. Byl to překlad z češtiny do tohoto mrtvého jazyka, a to byla pro nás vždycky tragédie. Náš latinář, pan profesor Švec, byl sice milý, ale neodpustil nám vůbec nic.

A tak jsme vymysleli systém šroubovák. Kamarád Štěpán měl tenkrát na stejné škole sestru Jiřinu, která byla o rok výše než my, navíc premiantka třídy, která měla i latinu v malíku.

Dlouho jsme ji tenkrát přesvědčovali, aby na hodinu, kdy jsme psali kompozici, přerušila svá studia a stoupla si venku pod okno naší třídy. Nakonec se dala ukecat. A pak už šlo všechno ráz na ráz.

Přinesli jsme do školy šroubovák a pevnou režnou nit. Byl tenkrát krásný slunný den a my jsme seděli v poslední lavici u otevřeného okna. Ve druhém patře, ale to se nedalo nic dělat. Opsali jsme české zadání, papírek připevnili k přivázanému šroubováku a ten jsme na režné niti hodili z okna Jiřině.

Ta briskně vše přeložila do latiny, přivázala zpátky na šroubovák, zatahala za napnutou nit a my jsme to fofrem vytáhli nahoru. Potom už jsme jenom poprosili pana profesora, jestli bychom mohli přivřít okno, abychom mohli šroubovák, který uvízl pod parapetem, vyzvednout.

Vyšlo to na jedničku. Pro oba. Jiřině, která se později stala úspěšnou lékařkou v jedné pražské nemocnici, jsme museli slíbit, že to nikdy nikomu neřekneme. Teď je to tedy venku, ale protože je to už více než padesát let, je to dávno promlčené.