Pavel Kroneisl: Rozbité hodinky

Žijeme v místě, od něhož je něco, co jen vzdáleně připomíná hodinářství, na hony vzdáleno. Řekl jsem si, no nic, až pojedu do města, nechám si řemínek vyměnit.

Jenže ono se to snadno řekne, ale... Na hodinky jsem zvyklý, nosím je asi od deseti let. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by mi někdy tak chyběly. Bral jsem je jako samozřejmost. Jenomže teď najednou na ruce nebyly a začaly mi značně chybět.

Rozhodl jsem se to řešit. Vzal jsem ševcovské šídlo po dědovi, vázací drát a milý řemínek jsem docela zdařile opravil. Hodinky byly zpět na ruce. Já jsem si ale uvědomil, jak najednou zmizelá samozřejmá věc chybí.

Vyptával jsem se známých, jak jsou na tom oni. Napřed na mě koukali jako na cvoka, ale najednou začali přemýšlet: „No člověče, já jsem ztratil své oblíbené pero a jsem bez něj jako bez ruky.“

Další říkal: „Já jsem si rozsedl oblíbené brýle, mám sice dvoje náhradní, ale není to ono.“ „Mně zase žena vyhodila oblíbenej svetr, prej, že už je děsnej. Připadám si v tom novým jako nahej.“ A tak to pokračovalo dál a dál.

Došlo mi, že máme kolem sebe drobnosti, které považujeme za samozřejmost, a když o ně přijdeme, chybí nám moc a těžko se s tím vyrovnáváme. Teprve potom si uvědomíme, že je něco špatně.

Jak se říká, zvyk je železná košile, a ve vztahu k těmto drobnostem to určitě platí. Takže, já si jdu nechat vyměnit řemínek u hodinek a vám přeju, ať vás podobných ztrát v životě potkává co nejméně.