Pavel Kroneisl: Rozbité hodinky
Nedávno jsem se ráno probudil a vedle mé ruky na prostěradle ležely moje náramkové hodinky. Přetrhl se mi v noci řemínek.
Žijeme v místě, od něhož je něco, co jen vzdáleně připomíná hodinářství, na hony vzdáleno. Řekl jsem si, no nic, až pojedu do města, nechám si řemínek vyměnit.
Jenže ono se to snadno řekne, ale... Na hodinky jsem zvyklý, nosím je asi od deseti let. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by mi někdy tak chyběly. Bral jsem je jako samozřejmost. Jenomže teď najednou na ruce nebyly a začaly mi značně chybět.
Rozhodl jsem se to řešit. Vzal jsem ševcovské šídlo po dědovi, vázací drát a milý řemínek jsem docela zdařile opravil. Hodinky byly zpět na ruce. Já jsem si ale uvědomil, jak najednou zmizelá samozřejmá věc chybí.
Vyptával jsem se známých, jak jsou na tom oni. Napřed na mě koukali jako na cvoka, ale najednou začali přemýšlet: „No člověče, já jsem ztratil své oblíbené pero a jsem bez něj jako bez ruky.“
Další říkal: „Já jsem si rozsedl oblíbené brýle, mám sice dvoje náhradní, ale není to ono.“ „Mně zase žena vyhodila oblíbenej svetr, prej, že už je děsnej. Připadám si v tom novým jako nahej.“ A tak to pokračovalo dál a dál.
Došlo mi, že máme kolem sebe drobnosti, které považujeme za samozřejmost, a když o ně přijdeme, chybí nám moc a těžko se s tím vyrovnáváme. Teprve potom si uvědomíme, že je něco špatně.
Jak se říká, zvyk je železná košile, a ve vztahu k těmto drobnostem to určitě platí. Takže, já si jdu nechat vyměnit řemínek u hodinek a vám přeju, ať vás podobných ztrát v životě potkává co nejméně.
Související
-
Pavel Kroneisl: Jeden splněný sen
Od dětství jsem měl rád historii. Mohou za to dva pánové. Spisovatel Eduard Petiška a jeho kniha Staré řecké báje a pověsti a pan učitel dějepisu na základní škole Holec.
-
Pavel Kroneisl: Hodný strejda
Když byl můj vnuk malý, šel po jednom budějovickém sídlišti a telefonoval. Vtom k němu přiběhl podstatně starší výrostek, strčil do něj a telefon mu sebral.
-
Pavel Kroneisl: Chvála rán časného šumavského podzimu
Mám moc rád časný šumavský podzim, hlavně jeho rána. Nástup tohoto ročního období se tady u nás projevuje tím, že mi ráno otevřeným oknem nakoukne mlha a přinese svou vůni.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
