Martina Adlerová: Děkuji, netančím
„Já netančím“ – napadlo vás někdy, že tohle prohlášení dotyčného, odmítnutí žádosti o tanec, je vlastně jedna z jeho charakteristik. To je zvláštní. Jako by se tím ti lidé (pohříchu většinou muži) vydělovali z davu a hrdě poukazovali na svou jedinečnost.
Viděla jsem dokonce inzerát v rubrice Seznámení, který hlásal: Netančící nekuřák hledá vhodný protějšek.
Je zvláštní, že zrovna tanec se dostal mezi aktivity, kterými můžeme charakterizovat svoji identitu. Těžko si představit, že by měl někdo ve svém osobním portfoliu sdělení: neplavu, nejím párky, nepřijímám dárky nebo třeba nejezdím na koni.
Naproti tomu ono „netančím“ si zřejmě člověk může napsat i do životopisu a nikomu to asi nepřijde divné. Vždyť i v písni Malá dáma od skupiny Kabát se zpívá: „S tebou bych zemřel v jedinej den, a jestli vám to nestačí, kdyby tam stála stovka žen, vyzvu ji k tanci, a to netančím.“
Má to být vyznání lásky, a přitom to obsahuje varování: „Netančím, tak mě neotravuj.“
Ale možná, že se to už změnilo.
V mojí generaci byl pojem „netančící nekuřák“ úplně normální, člověk si prostě představil nějaké neohrabané individuum asi spíš nudné a nespolečenské, ale co dneska?
Jak jsem se informovala, taneční kurzy pro mladé jdou na dračku a na parketu není k hnutí. Takže dnešní tancechtivé dámy jsou zřejmě tohoto mužského nešvaru ušetřeny. Jak je to s kouřením, nevím, ale jinak se zdá, že dneska tančí prostě všichni.
Aspoň že tak.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
