Jan Cempírek

Když píši tento sloupek, uvědomuji si, že jsou dva druhy tvorby. Třeba takový malíř – ten udělá halabala pozadí a pak  cizeluje, přidává fleky, až hle, dílo jest na světě!

Ptala se mě včera žena, co si vlastně povídáme s těmi kluky v hospodě? Věru těžká otázka. Do hostince se chodíme vykecat a připadáme si u toho moudří a vtipní, žádná věda.

Nevím, jestli bych dnešní sloupek neměl začít spíše mňouknutím: Mňau! Abych byl „in“. Věci se totiž mají tak, přátelé. O víkendu jsem navštívil příbuzného – strejdu Milana

Jako každé dítě jsem i já v dětství miloval zvířátka. Můj pokojíček tak časem obývalo několik morčat nebo andulek. 

Karma je zdarma, pronáší s temnou jiskrou v oku leckterý český bezvěrec. Ale něco to do sebe má. Protože mé karmické zatížení je značné a já zde dnes učiním doznání.

Byl horký den a já ležel na pláži u Bezdreva. Nedaleko se slunila slečna, nahoře bez. Popravdě, darů měla na rozdávání a dobře o tom věděla. Takže jsem pokukoval.

Má dcera se připravuje na státnice na pražské ekonomce. Bere to poctivě, dokonce se přijela učit domů, aby lépe odolala svodům velkoměsta. 

Milí posluchači Rozhlasového sloupku. Asi vám ještě žádný z kolegů sloupkařů nepopsal, jak tato rubrika vzniká. Nemohu mluvit za všechny, ale v mém případě je to takto.

Je máj. Lásky čas. A víte co, milí posluchači. Pojďme si o té lásce zažertovat. Znám několik výborných vtipů.

Mým symbolem pandemie je jedno obyčejné stavební kolečko. Proč? Bydlíme na kraji Českých Budějovic. Kolem nás se pilně staví. Řadovky, bungalovy a tak.