Jan Cempírek: Kravská záhada

Tedy - na řešení první záhady, té indiánské, jsem odpověď nikdy nenašel. U druhé, fyzikální, mi trochu pomohla škola.

A ta třetí – kravsko deštivá záhada – mě dráždí stále. Já to prostě nechápu. Začíná pršet. Jedete krajinou na kole, koukáte, kam se co nejrychleji schovat a najednou: spatříte na pastvě ta stoická zvířata.

Déšť houstne a kravky si stojí, přežvykují, liják jim bubnuje na kůži a ony: nic. Jaký kontrast k vaší panice! Kde je skrýš? Kam uniknout? Ne! Těm tvorům v ohradě je déšť prostě šumák.

Což je ty kapky nestudí? Nebo aspoň nepříjemně nešimrají? Já o tom dumám od mala. A tak mě napadá.

Člověk si má plnit své sny, je tedy čas kravské záhadě přijít na kloub! Žiju přeci v 21. století a vědci dnes zkoumají kdejakou pitomost. Zažádám si proto o vědecký grant! Proč kravám nevadí déšť! Takový výzkum musí klapnout. Dostanu prachy. Odjedu na pár dní na šumavskou pastvinu. Několika jalovicím či vysloužilým dojnicím přišpendlím na kůži různá čidla. A pak se natáhnu do trávy, budu žvejkat stéblo, koukat se na obláčky a až se zatáhne a spustí se lijavec, tak nahraju skrz ta čidla duševní pochody účastnic pokusu.

V zimě v teple kanceláře budu data několik měsíců analyzovat. Žádný spěch. Pak napíšu report. A šmitec. Jsem si jist, že výzkum nic neodhalí. Vědecky analyzovat proč krávám nevadí déšť – je totiž kravina.

Ale právě na podobné kraviny peníze vždycky jsou. Takže moment! Nebylo by snazší nejdřív vyřešit toho Vinnetoua? Proč si indiánský náčelník – krucipísek - opravdu nikdy nepotřeboval „odskočit“? To by šlo. Ani na žádnou pastvinu bych se nemusel hnát.

Co myslíte, drazí posluchači?