Jan Cempírek: O Voříškárně

Což je s podivem, protože má svůj génius loci a místňáci tam něco prostě „cejtí“, abych řekl tak hezky hovorově.

V Budějovicích je takových všeobecně známých, přesto opomíjených místních Popelek celá řada. Jednu z nich bych dnes rád zmínil a vyvedl ji na pár chvil z poloilegality. Mám na mysli jižní kout města, Voříškův dvůr, takzvanou Voříškárnu.

Bývalý statek rodiny Voříšků leží u Vltavy na pravém břehu. Celé generace školáčků sem chodily na pochodová cvičení v plynových maskách, pamětníci si vybaví také nedaleké zelinářství bulharského zahradníka, který za totáče dokázal nabídnout výbornou a čerstvou zeleninku.

Před mnoha a mnoha lety vedla kolem Voříškárny železniční dráha, o které svědčí již téměř nepostřehnutelný zbytek mostního pilíře. A pro Budějčáky právě tady vždy začínal pravý venkov.

Dnes je zde již město. Voříškárnu obklíčila rušná silnice a takřka na talíři ji mají, obrazně řečeno, stovky lidí ze svých panelákových oken blízkých sídlišť. Přestože ztratila svůj venkovský šarm, jako terminus technicus ji Budějčáci stále znají.

A jejím prostřednictvím na ně občas promluví historie. Třeba v nedávno vydané knize Novináři v utajení, která po osmdesáti letech přibližuje humoristický protektorátní samizdat Klepy z židovské plovárny, jehož redaktoři právě u Voříškárny psali u řeky své povídky, drby, básničky i docela kvalitní publicistiku.

Staré duby, které v místě poskytují i dnes blahodárný stín, jsou posledními pamětníky těch časů, vlastně pardon, předposledními. Neboť Voříškárna, kdysi venkovský statek v polích, stále stojí.

A s ní žije i jméno celé lokality, které přežilo v plné síle do 21. století. Rodina Voříšků, myslím, může být na tuto budějckou legendu hrdá.