Jan Cempírek: Přezdívky, o kterých netřeba věděti

Příští dny prostě víte, že Taneční mistr přináší své partnerce mořské plody zásadně ve valčíkovém rytmu. A také víte, že chodit pozdě na snídaně je nebezpečné, protože v 8:05 se přiřítí Růžové piraně, které švédský stůl vyplení do posledního drobku.

Zajímavé je, že s dotyčnými během celého pobytu neztratíte ani slovo, přesto si na ně díky přiděleným přezdívkám odvážíte domů nezapomenutelné vzpomínky.

Rovněž ve všedním životě si člověk potřebuje lidi ve svém okolí jaksi nutkavě interně pojmenovat. A opět – hlavně podle bizarních drobností, či jejich neobvyklých činů.

Tak kolem našeho domu chodí pan Konvička, což je dělník s bandaskou a obědem.

Také už téměř tři desetiletí potkávám v budějovickém centru Sběrového referenta, jak kolegyně v práci kdysi nazvala mužíka, který objíždí s kárkou obchody a škemrá o papírový sběr. 

A když jsem bydlel v paneláku, tak jsem se nikdy nemohl ubránit širokému úsměvu při zdravení sousedky z nižšího patra, dosti korpulentní dámy. Myslela si nejspíš, že na ní beru, ale bylo to úplně jinak. Jednou v noci mě totiž probudila žena a říká: Hele, poslouchej. Neboť z ložnice pod námi se po topení neslo večerním panelákovým tichem sousedčino nespokojené mrmlání: Teda, Kájo, tomuhle říkáš nějaká předehra? Styď se! Od té doby to prostě nemohla být v naší rodině vážená sousedka XY, ale navěky věků jen Předehra.

Takže tak. Člověk se baví ostatními, chodí po světě a užívá si. A z logiky věci je i on sám zcela jistě zdrojem zábavy jiných. Věřím tomu, že interní přezdívky, které jsem během let vyfasoval já, jsou vtipné. Ale znát je nechci! Určitě bych se vztekal, červenal a divil se. Jó, přezdívky! Nejlepší jsou takové, o kterých se nikdy nedozvíte. Ale svět dělají veselejší.