Jan Cempírek: O prastrýci Vlčků

„Tenhle strejda Vlčků,“ začal vyprávět, „šel jednou po silnici z Borovan na Ledenice. Tenkrát ještě skoro nikdo neměl auto, jen borovanskej doktor, a tak strejda šel prostředkem cesty, zamyšlenej. A co čert nechtěl, dojel ho doktor v tom svým auťáku. Ale Vlček ho neslyšel, šel, šel, až doktor musel zastavit, poklepat mu na rameno a strejda Vlčků se mu pak konečně uhnul a doktor mohl jet dát,“ uzavřel děda vzpomínku na rodinného předka.

„Dobrý,“ řekli jsme. „A co dál o Vlčkovi víš?“ „Nic,“ odpověděl děd. Chtěli jsme se ubezpečit: „Takže už nevíš, jestli byl malej, velkej, co dělal? Zůstala jen historka, že se jednou uhnul autu místního doktora?“ „Jo, nic jinýho po něm nezůstalo,“ řekl děda a my se pak ještě dlouho chechtali nad bizarností celé vzpomínky.

Ale bylo to krasosmutné pochechtávání, protože každý z nás přemýšlel, co asi zůstane po něm, jestli to nebude jen nějaká stejně připitomělá a nepodstatná příhoda.

Po čase jsem naštěstí získal nový pohled na věc. Paradoxně v úplně jiné části světa. V Nepálu jsem se zeptal  místního průvodce. „Hele, to mi vysvětli, proč tady vůbec nemáte sochy svých významných předků?“ Nepálský průvodce nechápal, a tak jsem uvedl příklad: „V Evropě máme sochy vojevůdců, státníků; busty slavných vědců, ale tady… nic, žádná socha, žádná busta.“

Nepálec konečně zabral: „Jo tohle! No, my jsme přeci hinduisti. A proč dělat sochu nějakému vojevůdci, když dávno umřel, převtělil se do jiné podoby, pak do další a pokaždé vypadá jinak?“

Musel jsem uznat, že svou logiku to má. A vzal tak na milost historku o rodinném předkovi jménem Vlček. Kdepak, po prastrýci Vlčků přeci nezůstala jen jediná vzpomínka, že se kdysi uhnul autu borovanského doktora. On je totiž, aspoň dle hinduistů, nejspíš stále s námi, pouze v jiné podobě, a baví se, jak krásně nám zamotal hlavu.