Ivan Mls: Babičky a dědečkové

Metoda je to prostá, ale nesmírně účinná: totální anarchie zabalená do bezbřehé lásky. Když matka zavelí, že „sladké je nezdravé a cukr škodlivý“, babička s dědou to dekódují jako výzvu k tajné operaci.

Za zády odpovědných rodičů dědeček pašuje pod stůl čokoládu s lišáckým mrknutím: „Hlavně to neříkej mamince.“ Z dítěte se v tu ránu stává spolupachatel, který dokonale chápe, že v tomto případě se žalovat nemá. 

Prarodiče mají totiž jednu obrovskou evoluční výhodu. Na rozdíl od moderních rodičů už vědí, že z dítěte, které snědlo písek z pískoviště nebo večeřelo svíčkovou místo kuskusu, nevyroste asociální kriminálník.

A vnášet do života vnoučat výchovné metody, které jsou dnes nepřípustné a zastaralé, ale kromobyčejně funkční, je vysloveně baví. Ostatně babičky a dědečkové existují na světě hlavně proto, aby ty dokonalé tvory, které chtějí rodiče ze svých dětí mít, trochu rozmazlili.

Výsledkem pak je zkorumpované dítě, které najednou vyžaduje před spaním tři pohádky, hlazení po hlavičce a slib, že ráno dostane koblížek. Prarodiče se mohou jen potutelně usmívat. Vrátili to i s úroky. Moderní pedagogické příručky na ně zkrátka nemají.

A nejhorší je, že tahle protiofenzíva plná zdánlivého rozmazlování funguje. Děti své babičky a dědečky milují a znavení rodiče nakonec, byť možná tajně, taky. Protože bez téhle prarodičovské korekce by byl svět sice plný správně vychovaných dětí, ale byla by v něm strašná nuda.