Jan Cempírek: Kámen versus online

Tak jsem šel minulý týden kolem obchodu se sportovním zbožím. Ejhle, jako na zavolanou, už dlouho jsem si říkal, že bych si měl po letech koupit nové boty na běhání, neboť mé oblíbené, letité tenisky z Lídlu prostě dosluhují, marná sláva.

Vstoupil jsem dovnitř. Ochotná prodavačka, taková mladá zrzka, se mě ujala. Zatvářil jsem se zkušeně a řekl, že chci běžecké boty univerzální, pro běh po asfaltu i po polní cestě.

Zrzunda neváhala: fajn a jakou značku? Je mi to jedno, prostě potřebuji lehké boty a zopakoval jsem svou představu. Zrzečka to zkusila jinak: dobře, tak jakou značku máte teď? Žádnou, mám nějaké tenisky z Lidlu.

Holku jsem tím rozesmál a spiklenecky zamrkala: bezva, já začátečníkům fandím! Měl jsem sto chutí té rádobyvtipné holčině namítnout, že náhodou já už uběhl dvakrát Budějcký půlmaraton, ale pak jsem si řekl, hele, máš, cos chtěl, nakupuješ v kamenném obchodě a ne na internetu, kde by s tebou žádný chatbot nešprýmoval, tak si na přidrzlého zrzavého žabce nestěžuj.

V práci jsem pak příhodu vykládal kolegovi a on se svěřil na revanš se svou zkušeností, kdy šel kupovat kolo a prodavač se ho ptal, kolikže pán měří? No, spolupracovník není žádný čahoun, vlastně je dost malý, a tak řekl: 166.

Prodavač si ho prý zle prohlédl a nakázal: „Tamhle je metr.“ A pak vítězoslavně zvolal: „157! Aha! Vy prckové si hrozně vymýšlíte,“ čímž udělal z mého kolegy totálního mamlase. A co koupil jsi to kolo, zajímám se. Koupil, přiznal zahanbeně kolega.

Chtěl jsem se začít smát, ale pak jsem se podíval na krabici, kde byly mé nové běžecké boty.