Jan Flaška: Rodinné balení
Občas zaslechnu v rádiu rozhovor s dobrodruhem, co se prosekal amazonskou džunglí, obletěl Kamčatku na rogalu, žil půl roku s lidožrouty a holýma rukama bojoval s německými úřady.
A ptám se přitom: Jak asi vypadal jogurt v jeho ledničce poté, co se vrátil domů? Za dobu, co zůstal opuštěný v kelímku, si musel vyvinout vlastní vědomí a získat nadvládu nad celou kuchyní.
Odjet z domova totiž není jen tak. V naší rodině trvá balení zhruba stejně dlouho jako následný pobyt mimo domov; když se chystáme jenom na týden, tak i déle. Je třeba zabalit všechno, co by během naší nepřítomnosti zahynulo: psa, dceru, morče a syna. Rostliny zatím necháváme doma, i když sehnat někoho na zalévání je rok od roku těžší a občas to vyžaduje metody výslovně zakázané Ženevskou dohodou.
Balení probíhá tak, že moje žena rotuje po bytě se šíleným výrazem a plní tašky vším pro přežití na severním pólu i v nitru sopky. Já během toho sedím u stolu a jím meloun s párkem a šlehačkou, aby se za dobu naší nepřítomnosti nezkazily.
Dcera si k oblečení přibalí osm druhů pleťových masek, vlasové tonikum, šampon s kondicionérem a kompletní arzenál make-upu včetně varianty pro případ jaderné zimy. Syn sází na minimalismus. Sbalí se za tři minuty: do batohu si hodí jedny trenýrky, herní ovladač a pytlík chipsů. Na buržoazní vymoženosti typu zubní kartáček, boty nebo kalhoty už mu místo nezbývá.
Nejrozumněji se chovají zvířata: pes vroste do své cestovní tašky a morče předstírá, že je jen chlupatý kámen.
Když se konečně vypotácíme k autu, vypadáme jako uprchlíci z oblasti zasažené katastrofou, přestože jedeme jen na chatu. V takovou chvíli mě pokaždé zalije obdiv k těm rozhlasovým dobrodruhům. Ani se vším, co s sebou táhneme, bych se nikdy nedokázal vydat do míst, kde vás může sežrat kajman nebo kmenový náčelník – i když během balení občas uvažuju o tom, že bych tam poslal svou rodinu. Ale uznejte: skutečná odvaha není vyrazit s batohem do džungle. Odvaha je nevrátit se vpůli cesty zpátky domů zkontrolovat, jestli jste nezapomněli vytáhnout ze zásuvky žehličku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.