Jan Cempírek

Jako každé dítě jsem i já v dětství miloval zvířátka. Můj pokojíček tak časem obývalo několik morčat nebo andulek. 

Karma je zdarma, pronáší s temnou jiskrou v oku leckterý český bezvěrec. Ale něco to do sebe má. Protože mé karmické zatížení je značné a já zde dnes učiním doznání.

Byl horký den a já ležel na pláži u Bezdreva. Nedaleko se slunila slečna, nahoře bez. Popravdě, darů měla na rozdávání a dobře o tom věděla. Takže jsem pokukoval.

Má dcera se připravuje na státnice na pražské ekonomce. Bere to poctivě, dokonce se přijela učit domů, aby lépe odolala svodům velkoměsta. 

Milí posluchači Rozhlasového sloupku. Asi vám ještě žádný z kolegů sloupkařů nepopsal, jak tato rubrika vzniká. Nemohu mluvit za všechny, ale v mém případě je to takto.

Je máj. Lásky čas. A víte co, milí posluchači. Pojďme si o té lásce zažertovat. Znám několik výborných vtipů.

Mým symbolem pandemie je jedno obyčejné stavební kolečko. Proč? Bydlíme na kraji Českých Budějovic. Kolem nás se pilně staví. Řadovky, bungalovy a tak.

Když jsem byl hoch, toužil jsem mluvit sprostě. Život bez řízných slov mi připadal tak pustý! Zároveň jsem ale byl milec knih Jaroslava Foglara, a proto jsem mluvil slušně.

Vždy mě fascinovaly zdánlivě jednoduché věci, o nichž by si jeden myslel, že je nemožné je změnit. Ale doba covidová žádá kreativitu, a tak vznikla společenská hra duťáci.

Občas se každému stane, že prokoukne a získá informaci, která otřese jeho bohorovným pohledem na svět. Mně se to stalo před pár dny.