Jan Cempírek

Toulal jsem se nedávno po Slovensku a jako vždy si uvědomil, jakými ambasadory česko-slovenského bratrství jsou chlapi nad padesát let.

Milí posluchači, vítám vás u nové lekce budějčtiny. Dnes si probereme dvě slovíčka.

Moji milí rodinní příslušníci, kamarádky, kamarádi, tento letní Rozhlasový sloupek píši vám. A sobě též. Bude o nevyžádaných dárcích z cest.

Dojel jsem na kole k železničnímu přejezdu kdesi na budějovické periferii. Byly spadlé šraňky, před nimi už čekalo několik aut, červená světla mrkala. Zastavil jsem.

Dneska mám narozeniny. Děkuji, není zač. Jasně, všichni máme někdy narozeniny, tak jakýpak copak. Ale když se dívám ven na to radostné, časně letní ráno, říkám si – jupíí!

Jako student jsem kdysi hledal brigádu. Jednou jsem se tak dostal na náborovou akci jisté firmy z oblasti diet a zdravé výživy. Hlavní roli náboráře hrál výřečný muž.

Všichni blázní kvůli umělé inteligenci. Jak sebere lidem práci a kdesi cosi. Řeknu vám historku, starou dobrých dvacet let. Tehdy jsem dělal v jistém soukromém rádiu.

Jestli mám na Šumavě nějaké místo opravdu rád, tak je to krajina kolem Stožce.

Každý z nás má nějaké cesty, kterými se vydává rád, opakovaně a s potěchou. Z dětství si pamatuji prázdninové cestování vlakem za dědou a babičkou do Benešova.

Chtěl bych využít vánoční čas, který má být rozjímací, k poděkování jistým bytostem. Nemluví se o nich nahlas, ani často. Jsou subtilní, nejspíše dokonce ani neexistují.