Jan Cempírek: Chodím na Kleť
Z okna našeho domku vidím na Kleť. Chodím tam rád. Už od dětství. Je to pro mě důvěrně známé místo, které se nikdy neomrzí. Vždycky mě tam něco potěší. Někdy to je známá tvář, častěji ale přírodní drobnost, která zahřeje duši – rozkvetlé podléšky, lýkovce nebo myšice, která se mihne mezi kameny a pak zvědavě pozoruje, kdo jí to šlape po dvorku.
Kleť je krásná v každém ročním období. Teď na jaře zpívá ptactvo jako o život, v létě osvěží chlad v bučinách. Na podzim voní po houbách a po lesních cestách lezou desítky hovniválů. A první sníh? Ten většinou přichází právě sem – koncem listopadu si na Kleti pravidelně uplácám první sněhovou kouli sezóny.
Výšlap na Kleť dokáže z obyčejného dne udělat den mimo čas. Čistý vzduch a pohyb vyladí hlavu do úplně jiného módu, než jaký známe z města. Kolik jsem cestou vzhůru už vymyslel věcí, kolik problémů rozmotal!
A co mám na Kleti úplně nejraději? Že si na ní každý najde to svoje. Já si užívám ticho lesa, někdo jiný překonává sám sebe při běhu vzhůru, další se těší na pivo, obídek nebo kávu ve vyhlášené restauraci. Výletnické rodinky se tu společně kochají a i ti nejmenší nebo naopak nejstarší si sem můžou vyjet ikonickou starou lanovkou, bez které by to prostě nebylo ono.
Kleť je v srdci nás všech, co v její blízkosti žijeme. A ať se propadnu do Západního Německa, jestli kecám, jak by řekla Kelišová ze Slunce, seno, jahody.
Tak co, milí posluchači – kdy se nahoře potkáme?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
