Jan Cempírek: Pohlednice z Toskánska
Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s roztroušenými domky a sady. Kýč jako bič? Možná. Ale připadala mi hřejivě známá. Jako doma. Jako by někdo vzal jižní Čechy, přidal jen pár cypřišů a víc slunce.
Stál jsem na vyhlídce u San Gimignano a říkám ženě: „Podívej ty kopce – tamhle Kleť, támhle Kluk.“ A manželka přidala: „A támhle Kohout, vzadu Hojná Voda.“ Vážně – Toskánsko jako náš kraj přes kopírák. Městečka na kopcích připomněla Svatý Jan nad Malší, údolí s citrusy zas Třeboňsko.
Vzpomněl jsem si i na kamaráda Vaška z Prachatic. Vždycky říkal: „Co ty víš o těžkostech světa, když bydlíš dole, v pomerančovým kraji!“ Dřív jsem nerozuměl – jaký pomerančový kraj? Teď už vím. Ano, jsme. Jihočeský pomerančový kraj.
A taky už chápu Jana Nerudu, který České Budějovice nazval Florencií mezi českými venkovskými městy. Při pohledu na toskánské kopce jsem měl pocit, že jsem opravdu skoro doma. Jako kdyby mezi oběma kraji vedla tajná kouzelná nit, která je dává dohromady. Jen málokdy se mi zatím stalo, že bych při první návštěvě nějakého místa měl takový pocit blízkosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
