Jan Cempírek: Pohlednice z Toskánska
Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s roztroušenými domky a sady. Kýč jako bič? Možná. Ale připadala mi hřejivě známá. Jako doma. Jako by někdo vzal jižní Čechy, přidal jen pár cypřišů a víc slunce.
Stál jsem na vyhlídce u San Gimignano a říkám ženě: „Podívej ty kopce – tamhle Kleť, támhle Kluk.“ A manželka přidala: „A támhle Kohout, vzadu Hojná Voda.“ Vážně – Toskánsko jako náš kraj přes kopírák. Městečka na kopcích připomněla Svatý Jan nad Malší, údolí s citrusy zas Třeboňsko.
Vzpomněl jsem si i na kamaráda Vaška z Prachatic. Vždycky říkal: „Co ty víš o těžkostech světa, když bydlíš dole, v pomerančovým kraji!“ Dřív jsem nerozuměl – jaký pomerančový kraj? Teď už vím. Ano, jsme. Jihočeský pomerančový kraj.
A taky už chápu Jana Nerudu, který České Budějovice nazval Florencií mezi českými venkovskými městy. Při pohledu na toskánské kopce jsem měl pocit, že jsem opravdu skoro doma. Jako kdyby mezi oběma kraji vedla tajná kouzelná nit, která je dává dohromady. Jen málokdy se mi zatím stalo, že bych při první návštěvě nějakého místa měl takový pocit blízkosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
