Jan Cempírek: Hory

Šli jsme třetím dnem s batohy po horách. Obličeje spálené od slunce, nohy unavené, mysl ale svěží. Moc jsme si tu hřebenovku užívali. A pak ta bouřka. Nad našimi hlavami. Byla ve mně malá dušička. Ne, nakonec se nic se nestalo, žádná zlá věc.

Proč se k ní tedy vracím? Téma nehody na horách je totiž jistý evergreen. Bouřka, ale také uklouznutí, pád do propasti. A diskutující na sociálních sítích hned bouří: Dobře mu tak! Nemá co dělat? Co tam leze! Nedej bože, pokud se jedná o ženu: takhle se chová matka od rodiny?

Internetové publikum má prostě jasno, kdo leze po horách, je rozmařilý, nezodpovědný tvor. Ale já říkám: nikdo do hor nejezdí umřít. Fakt ne.

My o bouřce z Itálie toho dne věděli. A v poledne jsme s chladnou hlavou řešili další postup. Vrátit se na minulou chatu? Nebo stihneme dojít na tu další? K ní to byly ještě čtyři hodiny. Radar hlásil příchod bouře ale až za pět hodin. Proto jsme pokračovali.

Byl to risk? Nemyslím. Bouřka ovšem nakonec přišla o dvě hodiny dříve. Legendární Adamek Hütte jsme měli na dohled, ale přes kopec se najednou převalil černý mrak a už to začalo. A my na holé skále. Nic hezkého prostě. I když vše nakonec dobře dopadlo.

Jenže, ano, nemuselo. A já v duchu četl ty odsuzující reakce. A rovnou jejich autorům odpovídal: nejsme blbí. Jen předpovědi počasí nejsou nikdy stoprocentní. Ten večer jsem stál na zápraží chaty, díval se do údolí, na mraky. A zpíval si Vladimíra Vysockého ….   

Kdo neriskoval

Kdo nelezl sem

Ten nemůže říct,

už ví, jaký jsem…

Chytrolíni z internetu ale tohle prostě nepochopí.