Jan Cempírek: Žactvo v klášteře

Přicházejí třídní kolektivy, které sjíždějí nedalekou Vltavu. Jezdí i žáci uměleckých škol. Jedno mají tyhle skupinky společné. Žactvo je totiž bez výjimky ukázněné. Jako že – skutečně vzorně ukázněné!

Když jsem začínal průvodcovat, říkal jsem si: hlavně ne školy! To bude peklo, kdo to uhlídá, rozjívené žáky, kde tu bude kdosi šmatat na exponáty, tu zas nějaký vykuk začne pro zábavu testovat alarmy nebo aspoň rušit rádoby vtipnými hláškami.

Kdepak, na školy jsem se netěšil. A skutečnost? Překvapila! Žáci jsou těmi nejklidnějšími návštěvníky! Jdou, nebrebentí, poslouchají výklad. Žádný lump.

Žádný třídní šašek. Nic. A mně to začalo vrtat hlavou. Kde jsou ti sígři? To jsou žáci 21. století opravdu tak domestikovaní? Už jsem se začal bát, že klasičtí školní raubíři zcela vyhynuli, ovšem pak v závěru školního roku přišla výprava z jakéhosi bratislavského lycea.

Ta mě šmahem ujistila, že zlobiví študentíci přeci ještě existují. Třída byla učiněný pytel blech! Jeden kluk nasazoval soše svatého Bernarda vodácký slamák. Další vytahoval z regálu vzácný tisk, alarm se mohl zbláznit. Jiný v klášterní jídelně zkoumavě píchal do vysušené kukuřice, až spadla na zem. Ze své průvodcovské role jsem musel rychle přeladit do módu policajta a teprve když se za pubertální cháskou zavřela klášterní vrata, mohl jsem si zhluboka oddychnout. Ale mezi námi, já se u toho usmíval.

Ano, byli to sice vejlupci, ovšem tak nějak zdravě živí. Vše dobře dopadlo. Expozice kláštera přežila, já zvládl výpravu na jedničku a děcka budou mít na co vzpomínat. Zaplať pánbůh za ty dary.