Jan Štifter: Fotky z Číny

Vyprávěl jsem tam o svých knihách a jedna čtenářka mi pak řekla: „To víte, kdybyste mluvil o Hořicích nebo Krkonoších, bylo by to lepší.“ A tak jsem přemýšlel o tom, jak rádi se obklopujeme tím, co známe – a mám to zrovna tak, stokrát radši vystoupám na stejný šumavský kopec, než bych se plahočil za oceán.

Tahle hořická dáma se dotkla podstaty člověčenství: když pořádám besedy o tom, kde v Novohradkách to mám rád, taky tam jsou nejčastěji ti, kteří to tam mají rádi stejně jako já. Asi o něco raději sdílíme, než se vzděláváme. Já bych taky radši šel na promítání fotek z Horního Rakouska než z Číny. A tak je to se vším – když dáte na stůl fotoalbum ze svatby, všichni hned začnou hledat sami sebe. I v mapách nejdřív hledáme ten svůj malý čtvereček s adresou a na koncertě nejvíc ožijeme při starém hitu, který jsme slyšeli stokrát. Je to pro nás bezpečnější, příjemnější – zkrátka se v tom víc vyznáme. Vidím v tom potřebu najít v nekonečnosti vesmíru záchytný bod.

Celý svět je pro nás vlastně jen obrovské zrcadlo: čteme knihy, abychom v nich našli slova pro své vlastní pocity, a díváme se na kopce, abychom v nich viděli své vzpomínky. Ta dáma mi vlastně neřekla, že ji nezajímá můj svět. Řekla mi jen, že se cítí lépe ve světě, který má barvu místního pískovce a chuť skořice. A já jí rozumím. Nakonec totiž všichni celý život neděláme nic jiného, než že v krajinách, v knihách i v lidech hledáme kousek svého vlastního domova.