Jiří Březina starší: Kouření

Je ovšem pravdivý. Ne, že bych přestal kvůli zdraví, to jsem tenkrát vůbec neřešil. Kouření pro mě bylo dobrodružnou hrou, se kterou jsem skončil, jakmile přestala být zábavná. Což nastalo v momentě, kdy bylo jasné, že už mě rodiče a ani škola neuhlídají.

Považuju to za štěstí, a zároveň je mi divné, že společenská tolerance kouření vydržela tak dlouho. Ne, že by se situace nelepšila.  Pamatuju, když se běžně kouřilo v úřadech, na nádražích i ve vlacích, a když k vám přišla návštěva s cigaretou v ústech, bylo by neslušné cokoli namítat. Filmoví hrdinové si dodávali cigaretou mužnosti a hrdinky zas elegance. A my děti jsme měli fůru vzorů k následování.

Přitom nejmíň sto let už se ví, že kouření není zrovna neškodné hobby. Přišlo se na to jednoduše. Lékařům se jedna vzácná a bezvýznamná choroba najednou propracovala na vrchol hitparády největších zabijáků. Předtím jim na plicní nádory umírala necelá dvě procenta pacientů, a najednou rovných dvacet. Proč? Zrovna přišly do módy cigarety.

Tohle šokující zjištění se ještě mnohokrát potvrdilo a zdálo by se logické, kdyby se lidstvo s příčinou tak masivního umírání energicky vypořádalo. Jenže tabák jako každá droga má silného spojence a tím je závislost. Vládám a parlamentům se do nepopulárních zákazů vůbec nechtělo a nechce se jim do nich ani dnes.

A tak si společnost ani po sto letech svůj vztah k tomuhle jedu důsledně nevyřešila. Třeba takový přesun kuřáků z restaurací na chodník může považovat za řešení jen ten, kdo po tom chodníku nemusí chodit.