Jiří Březina starší: Neviditelný
Kromě věčného života a schopnosti létat patří k trvalým snům lidstva i schopnost stát se neviditelným.
Na věčný život nejspíš nikdy nedojde a asi by ani nebylo oč stát. Představa, že se jako dvousetletý stařec belhám přecpanými ulicemi a nikde nevidím nikoho pod stovku, je dostatečně děsivá, abych ocenil samočistící schopnost současného systému.
Sen o létání jsme si naopak už splnili, i když za pomoci bizarních aparátů a tedy trochu nesportovně. Mimo to, když sleduju ve vzduchu racky nebo rorýsy, mám problém uznat naše neohrabaná řvoucí letadla za platný pokus.
Neviditelnost je ovšem nadějná a pokroky v ní dělám i já sám. Na chodnících už mi funguje skoro stoprocentně. Jdou proti mně dva, tři nebo čtyři, podle toho jak je chodník široký, protože musí zabrat celou jeho šířku. Blížíme se k sobě a kdyby mě viděli, muselo by je napadnout, že jediný možný způsob vyhýbání předpokládá, že ze zabrané šířky uberou oni, protože já už jsem na minimu. Jenže oni kráčí dál, vyrovnaní jako na přehlídce, a tak, když je srážka nevyhnutelná, uskočím na trávník nebo do vozovky. Vůbec si mě nevšimli.
Hledal jsem jiná vysvětlení. Chápu, že i chlap přes metr osmdesát se dá přehlédnout, když jste zabráni do hovoru, koukáte do telefonu nebo sledujete obří letadlo Emirates, které nám nad Budějovicemi létá. Jenže i když se nic z toho právě neděje a pohledy protijdoucích míří deset centimetrů vedle mé hlavy, uskakování stejně neujdu. Jsem neviditelný.
Občas už se mi neviditelnost daří i na přechodu, ale tam s ní teprve začínám. Proto mě ještě většina řidičů pouští. Ale lepší se to a někdy musím zatraceně přidat do kroku, abych nepřišel o paty.
Nemám to řidiči za zlé. Jak bych po něm mohl chtít zpomalit, když mě vůbec nevidí.
Související
-
Jiří Březina starší: Poštolčí dárečky
I kdybychom se přetrhli, pořád jsme jen zvířata. Zvykli jsme se tvářit, že to tak není, jenže se objevuje stále víc podobností mezi námi a jimi, tedy zvířaty.
-
Jiří Březina starší: Počasí
Budovatelská píseň „Poručíme větru dešti“ dnes působí hodně směšně. Snad ani tehdy ji autor nemyslel vážně a jen snaživě přehnal optimistickou symboliku.
-
Jiří Březina starší: Evropský den mozku
Dnes máme den mozku a většina lidí může slavit. Říkám většina, protože jsou k vidění i takoví, kterým jako by ten orgán dočista chyběl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
