Jiří Březina starší: Poštolčí dárečky

1. duben 2022

I kdybychom se přetrhli, pořád jsme jen zvířata. Zvykli jsme se tvářit, že to tak není, a že ke svým příbuzným už vlastně nepatříme. Jenže od té doby, co biologové spočítali zvířatům všechny chlupy a začali se víc věnovat jejich chování, objevuje se stále víc podobností mezi námi a jimi, tedy zvířaty.

Mohu to denně sledovat na našem okně, kde se i letos chystá ke hnízdění pár poštolek. Na hnízdě se objevují už od loňska, ale teď na prahu jara nastal čas dárků. Dárky jsou praktické, určené k sežrání. Většinou hraboši.

Sameček nemůže své vyvolené jen tak hodit dárek k nohám, má to svůj rituál. Přiletí za vítězného křiku, aby všichni viděli, jak velký je lovec. Pak chytne nebohého hraboše do zobáku a začne dělat samičce rychlé poklony. Samička si dárek někdy převezme bez váhání, skočí a vytrhne mu kořist ze zobáku. Až trochu neurvale to vypadá, ale chtějte po dravcích romantiku.

A jindy jako by si samečka ani nevšimla. Zamyšleně hledí do dáli nebo si lhostejně čistí peří. Sameček marně zkouší, co by na tanečku ještě vylepšil, poskakuje s dárkem čím dál horlivěji, ale pro samičku je neviditelný. Ta někdy pro větší efekt dokonce odlétne, jako by ho chtěla potrápit. Nic vám to nepřipomíná?

Sameček s hrabošem v zobáku pak rozčileně pobíhá po hnízdě a je na něm vidět, jak je zmatený a nešťastný zároveň. Někdy odletí samičku hledat, jindy se ze žalu do hraboše pustí sám. A někdy svůj dárek uloží na horší časy.

Náš sameček je dobrý lovec. Nedávno jsem mu to měřil a dokáže se vrátit s úlovkem do deseti minut. Takže občas máme za oknem i tři uskladněné hraboše.

autor: Jiří Březina starší | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související