Jiří Březina starší

Školní prázdniny nejsou jen bezpečnostní pauzou zavedenou k tomu, aby se školáci a učitelé navzájem nepobili. Ovlivňují život i nám, kteří jsme přepnuli do fáze zapomínání.

Jan Hus je v naší historii hvězdou první velikosti. Má ulici v každém městě a všichni jsme se učili o kostnické hranici. Známý je i jeho rodný dům v Husinci u Prachatic.

Školu už mám pár pátků za sebou, a tak občas přemýšlím, jaké rozdíly bych našel v nějaké dnešní proti naší vesnické. Tam, kde učitel vzdělával i tři různé ročníky naráz.

Často opakuju jednu chybu. Při sledování předpovědi počasí se soustředím jen na teplotu a na to, jestli bude pršet. Věta o síle větru kolem mě prošumí a pak se divím.

Zrovna prší a mně to připomíná deště, které jsem zažil. Třeba nekonečný šumavský. Vydali jsme se kdysi s kamarádem na Šumavu. Pršet začalo hned druhou noc a už nepřestalo.

Od patnácti let nekouřím. Tímhle výrokem jsem dřív bavil známé, ale poslední dobou mi už moc vtipný nepřipadá.

Slova o hrdinství a hrdinech teď slýcháme častěji než dřív. To bohužel znamená, že se vzdalujeme klidným časům, kdy jsme se měli jako prasata v žitě a hrdiny nepotřebovali.

Konec války se slaví v květnu, co pamatuju, ale jak se rok 45 sune do minulosti, to výročí nějak vybledlo. 

Kromě věčného života a schopnosti létat patří k trvalým snům lidstva i schopnost stát se neviditelným.

I kdybychom se přetrhli, pořád jsme jen zvířata. Zvykli jsme se tvářit, že to tak není, jenže se objevuje stále víc podobností mezi námi a jimi, tedy zvířaty.