Jiří Březina starší

Rád prolézám hřbitovy, hlavně když se dostanu někam dál od domova. Ne že bych byl morbidní, ale málokde si tak rychle ověříte, že co jiný kraj, to jiný mrav.

Střídání letního a zimního času jsem nejdřív znal jen z vyprávění.  Nedokázal jsem si to představit, protože celé moje dětství šťastně proběhlo v tom jednom správném čase.

Když se otevřely hranice, zjevoval se mi mezi nejlákavějšími cíli Island. Divoká krajina, panoramata zdobená sopkami a spousta vodopádů, co víc by si cestovatel mohl přát.

Jsou věci, které současně mám i nemám rád. Patří k nim třeba hranice, ty neviditelné čáry v krajině, za nimiž je leccos jinak.

Nedávno jsem zjistil, že mi auto obrůstá mechem. Parkuju venku a ve škvírách skrytých slunci se objevují sotva viditelné zelené nitky.

V životě se řídíme mnoha nepsanými pravidly, která nám pomáhají vyvarovat se trapasů.Tahle pravidla mají ale slabinu: jak se objeví novinka, vzniká problém.

Letošní rok je nezvykle bohatý na srážky. Nezvykle jen z pohledu posledních let. Jinak jde spíš o rok normální, kdy se horka střídají s bouřkami a má smysl chodit na houby.

Když jsme se před rokem loučili s poštolkami, které nám na okenním parapetu vyvedly sedm mladých, moc jsme si přáli, aby to nebylo naposledy. A přání se nám vyplnilo.

Léto má mnoho přívlastků. Je to čas prázdnin a dovolených, čas koupání, výletů. Pro mě je ale léto také časem bolesti. Bolesti z hmyzích kousanců, abych byl přesný.

Říká se, že knihy mají své osudy. Myslím, že nejen knihy, ale i slova. Bohužel osudy slov bývají často neblahé. Líbivě znějící slova se snadno stanou obětí zneužití.