Jiří Březina starší: Běžci a běžci

Nejsem odborník, ale na první pohled poznám začátečníka, který to zatím zkouší. Možná už má dost jízlivých poznámek v okolí, možná se mu tenčí šatník nebo mu něco ošklivého řekla váha. Ti lidé dupou nohama pod sebe, zbytečně se nadřou a dlouho nevydrží.

Většinu z nich potkám párkrát a pak se buď vypracují, nebo to vzdají. Někdy ale přejdou k verzi, které by se dalo říkat poloběh. Je to takový pohyb, kdy horní část těla předvádí natřásání typické pro běh, ale nohy dole normálně jdou. Takto může poloběžec urazit značné vzdálenosti. V hudební produkci se tomu říká playback.

Jsou ale i začátečníci poctiví, s pevnou vůlí, a o ty mívám až strach. Při běhu se nešetří, funí jako lokomotiva, pot z nich stříká a ve tváři mají nejtmavší odstín červeně, jaký si dokážete představit. Se strachem čekám, kdy se skácí k zemi, ale oni dřou dál. Napadá mě, že lenost sice není zrovna vlastnost hodná obdivu, ale někdy vám může zachránit život.

Pak existuje běh vítězný, předváděný skupinou, kterou tipuju na fotbalisty. Při něm není rychlost důležitá, zato je třeba kopat kolena nahoru, vysoko zvednout bradu a vystrčit ramena a lokty, jako když se rozbíháte do skrumáže. Dopředný pohyb je minimální, ale efekt značný.

Ale hlavně tam potkáte mnoho lidí, kteří běh zvládají. Jejich pohyb je úsporný a vyladěný, neběží nohama, ale popírají gravitaci celým tělem.

Při pohledu na ně člověka dokonce napadá, jestli by si také neměl zkusit zaběhat.