Jiří Březina starší

Nejsem asketa, ale můj vztah k pohodlí má své meze. V luxusních hotelích se cítím jako vetřelec, navoněné penziony mě znervózňují a přiznám se, že nejradši spím ve stanu.

Na vsi, kde jsem vyrůstal, patřil ke každé chalupě pes a měli jsme ho i my. Na prvního vlčáka Hardu se moc nepamatuji, ale když nám ho nemoc vzala, přivezl táta kolii.

Obdivuju staré mlýny. Ne ty, které si prošly fází vyrabované ruiny, sloužily jako rekreačka nějakého národního podniku, aby po takzvané modernizaci skončily jako hospody.

Slovo prázdniny vyvolává příjemné představy jako málokteré jiné. Všiml jsem si na tomhle sympatickém období hned tří věcí.

Před nedávnem jsem seděl u počítače a v okně vedle mě se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a na truhlíku seděla poštolka. Její blýskavé divoké oči na mě beze strachu hleděly.

Přecházím ulici a na přechodu leží šanon. Ne nějaká pohublá plastová napodobenina, ale bytelný kartonový šanon s okovanými hranami. Použitý, ale zachovalý.

Tenhle sloupek jsem mohl nazvat „mé cesty za vzděláním“, ale byla by v tom faleš, protože vzdělání bylo to poslední, co mě zajímalo.

Častou rekvizitou fantastických románů jsou stroje času. Slouží tam především k výrobě zápletek. Hrdina se vykašle na zákazy, zasáhne do minulosti a hned je o čem psát.

Dlouhou část života jsem strávil u počítačů. Jeden čas bylo mým úkolem zavádět ve velké firmě nové programy a učit s nimi lidi pracovat.

Když si vzpomenu na dětství, vidím babičku. Nebyla to žádná měkota. Její muž se za války zapojil do odboje a za heydrichiády skončil na popravišti. Ona si pak užila své.