Jiří Březina starší: Cesty do školy

Protože jsem z vesnice, kde nikdy žádná škola nebyla, jsem celoživotní „dojížďák“, ale mně se víc líbí termín „přespolní“, protože v prvních letech jsem se víc nachodil než najezdil, a doopravdy přes pole.

Do první třídy jsem začal chodit v sousední vesnici asi dva kilometry vzdálené. V prvních letech nebyla jiná možnost než jít pěšky. Až někdy ve třetí třídě nám národní výbor po úřadech vymámil autobus, který jsme si ale rádi nechávali ujet, abychom si cestu užili.

Možnosti byly velké. V létě jsme se honili v obilných lánech a remízcích a pozorovali zvěř, v zimě ji zase stopovali nebo hrabali složité labyrinty v nafoukaných závějích (ano, tehdy ještě byly závěje). S malou zacházkou se dalo jít kolem rybníků, což bylo samozřejmě zakázané, ale o to lákavější.

A při tom nepřetržitě probíhala klanová válka mezi dolejšáky a hořejšáky. Neustále jsme se schovávali, líčili léčky a přepadávali se ze zálohy. Pamatuju, že jednou jsem z bitvy přišel domů úplně bez knoflíků, a ani jsem si toho nevšiml.

Moje první škola ještě stojí, ale tu cestu nenajdu, zemědělci ji přeorali, aby měly jejich stroje rozběh.

Brali jsme náš styl dětství jako samozřejmost a nikdy by mě nenapadlo, že se budou děti denně do školy dopravovat autem. Když je vidím za okny přepychových SUV, unuděné, nalízané, ověšené módními doplňky a s nezbytným mobilem v ruce, vůbec jim to nezávidím.