Jiří Březina starší: Stan
Nejsem žádný asketa, ale můj vztah k pohodlí má své meze. V luxusních hotelích se cítím jako vetřelec, navoněné penziony mě znervózňují a přiznám se, že nejradši spím ve stanu.
Ne proto, abych si tím něco dokazoval. Spím ve stanu rád, protože se mi tam spí nejlíp.
Příležitost mám samozřejmě hlavně na dovolené. Rozdíl mezi hotelem a stanem je i v tom, že stan si musíte nejdřív postavit. V minulosti jsem výběru místa věnoval velkou péči, hlídal sklon svahu, bezchybnost povrchu a vybíral každé smítko v obavě, abych neprobděl noc jako princezna na hrášku.
Pak jsem přišel na to, že je to úplně jedno. Vůbec to nechápu. V normální posteli mi vyhovuje jedna vědecky konstruovaná matrace z pěti, a když trefím na některou z těch zbylých, točím se na ní jak lodní šroub a záda si to pamatují několik dní.
Pod stanem mi přes tenkou karimatku nevadí hrbatý terén, větvičky ani štěrk. Dokonce mám podezření, že kvalitu spánku zlepšují. Spím jako dřevo bez ohledu na to, jestli mám výš hlavu nebo nohy, ačkoli odborné studie o zásadním významu toho uspořádání by jistě naplnily náklaďák.
Zjistil jsem dokonce, že po celodenním šlapání na kole dokážu usnout i na kamenu velkém jako pěst a ráno, místo abych měl páteř na dva kusy, vyskočím a únava je pryč.
Jednou jsme ve spěchu stavěli stan už za tmy a až ráno jsem zjistil, že jsem se vyspal se solidní krtinou pod zády. Samozřejmě do růžova.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
