Jan Flaška: Ještě si tak vzpomenout

Tenhle mentální mechanismus zároveň může i za to, že v listopadu doma mrznete. Váš digitální termostat celé léto sloužil jen jako miniaturní polička na prach. Pak přijde první mrazivé ráno a vy zjistíte, že na vás mluví ve féničtině a vy jen náhodně mačkáte tlačítka se symboly sluníčka, hvězdičky a kapičky. Po hodině mačkání je váš radiátor sice pořád ledový jako srdce revizora, zato máte podezření, že ten houkající alarm u souseda by mohl s vaším termostatem nějak souviset. Nakonec sedíte před termostatem v kulichu a čekáte, až přijde jaro nebo alespoň někdo – kdokoli – kdo vás ujistí, že ví, jak na to.

Podobné je to třeba s auty. Zkuste po dvou letech řízení s automatickou převodovkou přesednout do manuálu – budete připomínat šíleného kuchaře, co se řadicí pákou snaží v převodovce uhňácat těsto na bábovku.

Inu, zpohodlněli jsme. Je to pochopitelné, přirozené – a nebezpečné. Neumíme ani malou násobilku, protože máme mobily. Nevíme, jak se stanuje, protože existuje Booking. A nevíme, jak bránit vlastní svobodu a bezpečnost, protože posledních pár desetiletí to nebylo potřeba. Považovali jsme to za něco tak automatického, jako je dýchání nebo aktualizace Windows.

Jenže teď se v místnosti ochlazuje, okna drnčí a my nevíme, co s tím. Už si nevzpomínáme, co a kde zmáčknout a s čím otočit.

A v těchhle chvílích se vždycky objeví někdo, kdo tvrdí, že ví, jak na to. Že prý to udělá za nás, když mu necháme klíče od bytu a nebudeme mu do toho kecat. Nemáte taky občas chuť mu to uvěřit? Zní to tak pohodlně… mnohem pohodlněji než se znovu učit, jak to celé zvládnout sami.