Jiří Březina starší

Ještě dnes to se mnou škubne, kdykoli přejíždím státní hranici nebo přes ni jen tak pěšky přejdu. Zbylo to ve mně z doby, kdy státní hranice byla tabu.

Jednou v neděli jsem se vzbudil dřív než obvykle. O hodně dřív, nebylo ještě šest. Probudila mě intenzivní vůně cibule, hozené na horký omastek. Bylo to docela příjemné.

Svátek jménem Památka zesnulých je zajímavý už tím, že tohle jméno má jen v kalendáři. Nikdy jsem nezažil, že by někdo řekl: „Na Památku zesnulých zapálíme babičce svíčku.“

Změny času nemám rád, říkám to rovnou. Nejde jen o to, že po každé změně špatně spím, ale hlavně mi tahle násilná hra s přírodou přijde nesmyslná ze systémového pohledu.

Objem lidského vědění se neustále zvětšuje, což je mimo jiné vidět i na stálém bobtnání školních zavazadel. Připomněl jsem si to začátkem září, když ulice zaplnili školáci.

Stroj času je zatím jen rekvizitou autorů fantastických románů, ale občas si v čase zacestujeme i bez něj. Mně se to stalo nedávno v jakémsi internetovém hračkářství.

Zbavovat se nepotřebných věcí je nepochybně umění. Sám ho neovládám, což mi naštěstí nebrání o problému zasvěceně mluvit.

Nedávno jsem po nějaké době znovu přespal v domě, kde jsem vyrostl. Vzbudil jsem se uprostřed noci a v rozespalosti chvíli přemýšlel, co je najednou jinak.

Běh domácnosti před nás staví spoustu úkolů, se kterými se musíme vyrovnat. Jeden z nejtěžších nese nadpis „Musíme se zbavit nějakých knih“.

U nás na budějovickém sídlišti Máj stále přibývá ptáků. Je to úplná invaze! Ovšem invaze pozvolná, plná opatrného rozhlížení se a především nekrvavá.