Jiří Březina starší: Hmyz

Třeba to tvrzení, že drasticky ubývá hmyzu. Ano, dáváme zabrat krajině, redukujeme její pestrost a všechno živé, co se nám nehodí, likvidujeme chemicky. Pamatuju, s jakou frekvencí bušily kdysi rozplácnuté mouchy do předního skla při letních jízdách, a pamatuju také, jak jsem klel při jejich odstraňování. Mimochodem nejlepší na ně byla mycí houba s navlečenou dámskou punčochou. Dnes punčochy krást nepotřebuju, přední sklo zůstává čisté. Když ale pomyslím, kolik ptáků a zvířat se hmyzem živí, nemám z toho čistého skla žádnou radost.

Jenže mám i zkušenosti jiného druhu. Odjakživa se rád toulám přírodou, loukami a lesem. To se v létě neobejde bez nějakého štípance, osvědčení jsou v tomhle směru především komáři. Jsem s tím smířený, je to daň za přírodní krásu a možná i připomenutí, že za tou krásou se všude skrývá tvrdý boj o přežití. Tak jsem se na to aspoň díval dřív. Jenže takové štípance, jaké nosím poslední dobou, z těch dřívějších let nepamatuju.

Stačí procházka lesem nebo posezení u ohně a už počítám boláky, které pálí jako čert a všechny mastičky jsou na ně krátké. Proti normálnímu komářímu štípnutí jsou neuvěřitelně trvanlivé, hojí se měsíce a stopy po nich najdu i za rok. Pravděpodobně si na mě zasedl jiný hmyzí druh druh, proti kterému je starý dobrý komár úplný amatér. Jistě nejde o druh ohrožený. Udeří na mě na Šumavě stejně jako u slovenských hranic.

Plyne z toho dost neradostný závěr, totiž že ubývá jen toho hmyzu, který mě nekouše.