Jiří Březina starší: Fotografie

Samotné fotografování už nemůže být jednodušší. Když jde jen o selfíčko, posíláte kamarádům rovnou z pláže, aby záviděli, jde to jako po másle. Jisté problémy nastanou, pokud si tu fotku budete chtít prohlédnout za dvacet let. Až mám dojem, že tady je v systému díra.

Kdysi jsem fotil na filmy, ukládal je do popsaných obálek a povedené fotky si zvětšoval a ukládal do krabic. Leží tam dodnes a padesát let na nich není znát. Černobílá fotka je držák a klidně se dožije stovky. Barevné fotky mi sice léty blednou, ale pořád na nich poznáte, co jsem fotil. A v záloze mám ještě ty filmy.

Digitální fotky jsou ale nehmotné a do krabice je nestrčíte. Jak snadno vzniknou, tak snadno mizí. Tisknou je v tom množství na papír? Ani náhodou. A ať je necháte v telefonu, v počítači nebo někde na internetu, pořád nad nimi visí jednak vrtochy nějaké techniky, jednak daleko větší hrozba vaší vlastní nepozornosti.

A to nemluvím o geomagnetických bouřích.

Nemyslím takové, která občas přitáhnou polární záři až nad Budějovice. Myslím důkladnou, neošizenou geomagnetickou bouři, která udeřila naposledy v polovině 19. století, kdy lidé při polární záři četli noviny. Tenkrát to odnesly jen telegrafy, protože jiná elektronika ještě nebyla. Dnes jsme jí ale obloženi až po uši, a tak je možné, že až se Slunce znovu pořádně naštve, budou ztracené fotky naše nejmenší starost.

Kruh se uzavře. Stejné Slunce, které nám umožnilo fotit, nás našich obrázků zase rychle zbaví.

Přes tuto neradostnou představu vám přeji hezký den.