Jiří Březina starší: Jak mi zhubla peněženka

Ne že bych je musel mít pořád při sobě, ale smutné zkušenosti mi ukázaly, že peněženka je ze všech systémů nejúspěšnější, pokud šlo o to něco později najít. Ze stejného důvodu jsem se neodvážil z peněženky vyndat kteroukoli z objednacích kartiček do ordinací, kterých bohužel také stále přibývá, protože jednak nemládnu a jednak se objednací doby z neznámých důvodů prodloužily z týdnů na měsíce i roky.

Zapomněl jsem na něco - ano samozřejmě, ještě štos věrnostních karet z benzinek a obchodů, ve kterých moje asertivita selhala natolik, že jsem si je nechal vnutit. Slibované výhody jsou většinou pochybné a kromě toho se o ně pravidelně zapomínám přihlásit, ale ten hamoun ve mně, co by měl nejradši všechno zadarmo, mě vždycky chytne za ruku, když se je chystám vyhodit.

Asi bych se měl zmínit, že kromě všeho uvedeného se v mé peněžence občas krčily i nějaké peníze.

Popsaným procesem dospěla moje peněženka pravidelně do stavu, kdy už nešla zavřít. Pokud jsem nechtěl chodit světem jako kasírující vrchní, bylo nutné ji zbavit nekritického obsahu, který jsem samozřejmě nevyhodil, ale archivoval v nějaké pečlivě schované krabičce. Byla schovaná tak pečlivě, že už jsem ji většinou nenašel, takže plnila roli samočistícího mechanismu.

Ale od jisté doby, nejspíš jako potvrzení, že všechny věci nejdou špatným směrem, mi peněženka začala hubnout a její obsah se postupně stěhuje do telefonu. Ze svaté trojice zatím přežívá jen občanka, v telefonu zmizely slevové karty i průkazka na autobus a platební karta se přestěhovala dokonce až do hodinek. Techničák už také vozit nemusím a e-shopy zásadně zredukovaly štos papírových účtenek.

Peněženka mi neskutečně zhubla a její hlavní obsah vás asi překvapí: jsou to náplasti. Na odřenou patu vám žádný telefon nepomůže.