Jiří Březina starší

Když letošní zima aspoň pár dnů vypadala jako opravdová zima a mrzlo, jen praštělo, vzpomněl jsem si na pec. Měl jsem to štěstí vyrůstat v chalupě, která pec měla.

Také dostáváte nečekané nápady? Myslím takové, které vám pomohou v situaci na první pohled úplně neřešitelné. Nápady, které jako by ani nepocházely z vaší hlavy...

Všichni to známe, schránka plná letáků, velké nápisy hlásí, že je tu zase akce. Ona je tu vlastně pořád, těžko se vám povede přijít do obchodu, kde by zrovna nějaká nebyla.

Blíží se čas – a možná už je tu – kdy budeme v každou denní i noční dobu slýchat výbuchy, sledovat ohnivé koule stoupající k nebi a dýchat zplodiny hoření.

Pronásleduje mě to od dětství. Už rodiče mi říkali: Děláš všechno na poslední chvíli. Začínám na věcech dělat až v momentě, že už vlastně nejdou stihnout.

K něčemu se přiznám. Žiju v Budějovicích přes 30 let, ale z jednoho pohledu jsem pořád náplava. Stále jsem nezvládl místní názvosloví a už si nedělám naději na zlepšení.

Ještě dnes to se mnou škubne, kdykoli přejíždím státní hranici nebo přes ni jen tak pěšky přejdu. Zbylo to ve mně z doby, kdy státní hranice byla tabu.

Jednou v neděli jsem se vzbudil dřív než obvykle. O hodně dřív, nebylo ještě šest. Probudila mě intenzivní vůně cibule, hozené na horký omastek. Bylo to docela příjemné.

Svátek jménem Památka zesnulých je zajímavý už tím, že tohle jméno má jen v kalendáři. Nikdy jsem nezažil, že by někdo řekl: „Na Památku zesnulých zapálíme babičce svíčku.“

Změny času nemám rád, říkám to rovnou. Nejde jen o to, že po každé změně špatně spím, ale hlavně mi tahle násilná hra s přírodou přijde nesmyslná ze systémového pohledu.