Jiří Březina starší

Často opakuju jednu chybu. Při sledování předpovědi počasí se soustředím jen na teplotu a na to, jestli bude pršet. Věta o síle větru kolem mě prošumí a pak se divím.

Zrovna prší a mně to připomíná deště, které jsem zažil. Třeba nekonečný šumavský. Vydali jsme se kdysi s kamarádem na Šumavu. Pršet začalo hned druhou noc a už nepřestalo.

Od patnácti let nekouřím. Tímhle výrokem jsem dřív bavil známé, ale poslední dobou mi už moc vtipný nepřipadá.

Slova o hrdinství a hrdinech teď slýcháme častěji než dřív. To bohužel znamená, že se vzdalujeme klidným časům, kdy jsme se měli jako prasata v žitě a hrdiny nepotřebovali.

Konec války se slaví v květnu, co pamatuju, ale jak se rok 45 sune do minulosti, to výročí nějak vybledlo. 

Kromě věčného života a schopnosti létat patří k trvalým snům lidstva i schopnost stát se neviditelným.

I kdybychom se přetrhli, pořád jsme jen zvířata. Zvykli jsme se tvářit, že to tak není, jenže se objevuje stále víc podobností mezi námi a jimi, tedy zvířaty.

Budovatelská píseň „Poručíme větru dešti“ dnes působí hodně směšně. Snad ani tehdy ji autor nemyslel vážně a jen snaživě přehnal optimistickou symboliku.

Dnes máme den mozku a většina lidí může slavit. Říkám většina, protože jsou k vidění i takoví, kterým jako by ten orgán dočista chyběl.

Nedávno jsem se dostal k článku, jehož autor zpochybňoval důležitost pravopisu a gramatiky v internetových diskusích.