Jiří Březina starší: Jak se domluvit s papouškem

Jak se dá čekat, nejjemnější dotyky zobákem vyjadřují harmonii a radost. Když mi Bára sedí na rameni a čistí si peří při zvuku některé své oblíbené rockové kapely, občas očistu přeruší a jemně se dotkne zobákem mého ucha, aby mi řekla „jsem tady ráda“ anebo možná „ty ale vařej!“, prostě pohoda.

Podobně se chová při drbání na hlavičce, které miluje a dokáže držet, až mi mrtví ruka. Sedí nehybně se skloněnou hlavou, ale občas ji zvedne a něžně mě klovne do prstu, aby dala najevo, že si to užívá. A hlavně abych nepřestával.

Důraznější jsou klofance dejme tomu provozní, které nesou zprávy jako „podej mi ten burák, co mi upad“ nebo „na drbání teď nemám náladu“. Nevyplatí se je přehlédnout, protože pak se opakují s vyšší naléhavostí, a to už může bolet.

Zvláštní kategorií jsou klofance ze hry. Bára zuřivě útočí na moje ruce a vypadá, jako by do klofanců dávala sílu, ale je to jen divadlo a ve skutečnosti klofe jen na oko. Někdy ale v zápalu boje přitlačí tak, že zařvu “jauvajs”. Bára okamžitě přeruší boj a jemně se mi dotkne bolavého místa, což má znamenat “promiň, tolik jsem nechtěla”. A buší do mě dál.

Nejcitelnější jsou klofance hlubokého nesouhlasu, při kterých už někdy teče krev. Jejich přepis by vždycky začínal “nechci”. “Nechci do klece”, “nechci tohle krmení”, “nechci tuhle hračku” ... a někdy i jenom “dej mi pokoj, nemám náladu”.

Klovací komunikace má pochopitelně svoje nevýhody, ale jedno se jí upřít nedá. Rozhodně ji nepřeslechnete.