Jiří Březina starší: Transplantace mozku

A teď si představte, že se začíná mluvit i o transplantaci mozku. Prý se s ní dá počítat do deseti let.

Je to fantastická představa. Technické obtíže by byly veliké, ale proti těm ostatním vlastně nepatrné. Mozek jsme my sami, celý náš život, všechny naše myšlenky, touhy, vztahy, práce i vzpomínky. Daleko spíš se dá říct, že naše těla jsou pomocným aparátem mozků, než naopak. Přenos mozku do jiného těla by spustil revoluci v mnoha oborech.

Třeba tu základní otázku, koho to vlastně máme před sebou? Fotka v občance, otisky i neomylná DNA by odkazovaly na dárce těla, o jehož předchozím životě by ale dárce mozku nemusel vědět vůbec nic. Kým je a kam patří člověk, v jehož těle je cizí mozek? Je spíš tím tělem nebo tím mozkem, jehož původní tělo zemřelo? A pokud je mozkem, jak ho poznat třeba při silniční kontrole?

Člověk po takové operaci by asi neměl mnoho kamarádů. Vrhali by se k němu lidé, které v životě neviděl, zatímco jeho přátelé a spolužáci by před ním nechápavě uhýbali.

Zvlášť neřešitelně vypadají rodinné vztahy. Chtěli byste žít s někým, jehož podobu sice důvěrně znáte, ale kdo netuší, kde jste byli loni na dovolené, ani kam dáváte v kuchyni hrnečky? Anebo spíš s někým, koho jste sice v životě neviděli, ale víte, co mu chutná, co si rád obléká a můžete si s ním povídat o společných zážitcích i plánech?

Úřady by šílely. Nic by jim nesedělo. Identita, majetek, dluhy, trestní odpovědnost a mnoho jiného by bylo zavalené otazníky. Při pružnosti zákonodárců by se z toho závalu nevyhrabaly ani za deset let.

Největší zmatek v hlavě by ale asi měl ten operovaný. Moc by ho asi neuklidnilo ani zalévání kytek na vlastním hrobě.