Jiří Březina starší: Když se jezdilo s koňmi
Občas potkám ve městě koňský povoz, veze turisty nebo svatbu. Nostalgicky za ním koukám a představuju si, jak to asi vypadalo za těch časů, kdy se kočárem jezdilo třeba do divadla, pánové nosili cylindry a dámy vlečky a na cestu jim svítily plynové lampy. Všechna ta elegance, kterou jsme vyměnili za ulice plné plechových bublin kvůli jakémusi pokroku. Takové a podobné myšlenky se mi aspoň honily v hlavě dřív.
Z idylických představ mě ale důkladně vyléčil novinový článek, který popisoval skutečnou podobu městské dopravy v letech před automobilem. Článek psal o New Yorku, ale jinde to nejspíš vypadalo podobně.
Město New York mělo na konci 19. století asi dva miliony obyvatel a páteří dopravy byli koně. Na koních se jezdilo, koně tahali kočáry, drožky a spoustu nákladních povozů. Jezdilo tam už několik tramvajových linek, ale protože elektrifikace teprve začínala, také devět z deseti tramvají táhli koně. Celkem jich bylo denně v ulicích asi 150 tisíc.
Dnes nám pár koňských kobližek na dlažbě přijde jako malichernost, zvlášť když do nich nešlápneme. Jenže si tu roztomilou hromádku vynásobte sto padesáti tisíci a dostanete horor.
Ulice byly i přes usilovné čištění stále pokryté vrstvou koňského trusu, který je podle počasí buď zaplavoval hnědými loužemi nebo poletoval jako prach a pokrýval všechno žlutou vrstvou.
Na přechodech se uchytila nová profese prometačů, kteří vám za poplatek na chvíli (!) prometli cestičku tak, abyste se přes ulici dostali suchou nohou, o vlečkách nemluvě. Tak obrovské množství trusu nebylo možné ani prodat jako hnojivo, takže město muselo naopak draze platit za odvoz, často jen na obří hnojiště na periferiích, která čněla až do dvacetimetrové výše.
Koňská doprava ale měla i horší následky než špínu a zápach. V hustém provozu docházelo k častým srážkám i k obětem na lidských životech. Těch bylo dokonce několikanásobně víc, než dnes při autonehodách. A koně na tom byli ještě hůř, v ulicích jich denně hynuly desítky.
Vzpomeňte si na to, až budete zase trčet v koloně. Pokrok existuje.
Související
-
Jiří Březina starší: Geometrie lesa
Prohlášením, že chodím rád do lesa, určitě nikoho nešokuju, protože takových je hodně. Až si někdy v tom lese říkám, že by nás ani tolik být nemuselo.
-
Jiří Březina starší: Transplantace mozku
Neustálý vývoj lékařské vědy lze ukázat na transplantacích. Z jednoho těla do druhého se stěhují ledviny, játra, srdce i jiné věci, jejichž výčtem vám nechci kazit snídani.
-
Jiří Březina starší: Moje první sluchátka
Kdysi jsem velmi toužil mít sluchátka. Bylo to kvůli rockové hudbě, jejíž významnou charakteristikou byly odjakživa decibely.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
