Jiří Březina starší: Moje první sluchátka

Pracně jsem sháněl cizí gramodesky, kterým se dnes říká vinyly, a zařízení k jejich přehrání jsem porůznu bastlil ze starých gramofonů a rádií, až se rodiče slitovali a koupili domů nový stereo gramofon.

Byl jsem v sedmém nebi, ale skvělý výkon toho zařízení rychle odhalil, jak moc se hudební vkus mých rodičů liší se od toho mého. Opakovaně jsem slyšel „ztiš to!“ nakonec následovaný kategorickým „vypni to!“. Sluchátka by to řešila, ale i když je to dnes nepředstavitelné, tehdy žádná nebyla k sehnání.

Šel jsem cestou, která byla tenkrát obvyklá, totiž co nemůžeš koupit, sbastli si sám. Domácí výroba zesilovačů, reproduktorů i rádií byla běžná a existoval také způsob vlastní výroby sluchátek, a to dost jednoduchý, pokud člověk moc nekoukal na kvalitu zvuku.

Potřebné komponenty byly naopak k sehnání snadno. Základem byly chrániče sluchu, používané třeba na traktorech a proslavené filmem Vesničko má středisková. Jsou to přesně ony, které si Otík nasazuje kvůli odstávajícím uším. Tahle pomůcka byla k dostání za velmi snesitelné peníze, se známým traktoristou ještě levněji, ovšem samozřejmě v ní nic nehrálo.

K tomu jste potřebovali ještě dvě sluchátkové vložky z obyčejného telefonu. Stolní telefony, které dnes rychle mizí, byly tehdy základem komunikace a tomu odpovídala i dostupnost náhradních dílů. A pak stačil už jen kus kabelu a pájka a mohl jsem poslouchat milované Zeppelíny na plné pecky.

Telefonní kvalita zvuku byla samozřejmě otřesná a těžké sluchátkové vložky hrozily otlačeninami, ale pocit vítězství mi to všechno vynahradil a užíval jsem si svoje primitivní sluchátka víc, než později zařízení daleko dokonalejší.

Jen pohled do zrcadla mi vždycky připomene, že s mýma odstávajícíma ušima tahle sluchátka neudělala vůbec nic.