Jiří Březina starší

Tuhle napadlo, jak jsou na tom labutě s počítáním. Často sleduju labuťáka, jak brání svůj revír před vetřelci a chová se tak systematicky, jako by je opravdu uměl spočítat.

Nemám rád termín „pirát silnic“, protože mezi námořním hrdlořezem a řidičem, který o pár kilometrů překročí v obci padesátku, je spousta rozdílů.

Pokrok v kosmickém výzkumu vypadá úžasně. Každou chvíli tam něco letí, máme spousty fotek okolních planet i vzdálených galaxií a informací pořád přibývá.

Máte čisté svědomí? Těžko se odpovídá, aspoň nám, kteří nemáme ve Vatikánu přihlášku na svatořečení.

Zapomínám odjakživa a věkem se to samozřejmě nelepší. Zapomínám klíče, brýle, mobil, nakoupit, někomu zavolat, někde být... Ten výčet by mohl být pěkně dlouhý.

Někdy to vypadá, že už bude těžké přijít v přírodě na něco podstatného. Ve vesmíru samozřejmě ano, v mořských hlubinách určitě, ale co třeba v obyčejném lese za městem?

Mezi spoustou informací, které na mě chrlí internet, mi nad jednou zůstal rozum stát. Týkala se velikosti lidského mozku.

Každý pes má svou povahu, to vědí nejen chovatelé. A jak jsem vypozoroval, dobrým místem ke zkoumání psích povah je obyčejný plot. Za plotem je zahrada a také ten pes.

Jestli jste jeli poslední dobou do budějovické nemocnice autem a museli tam být po ránu, nejspíš jste si všimli, že nemáte kde zaparkovat.

Když letošní zima aspoň pár dnů vypadala jako opravdová zima a mrzlo, jen praštělo, vzpomněl jsem si na pec. Měl jsem to štěstí vyrůstat v chalupě, která pec měla.