Jiří Březina starší

Častou rekvizitou fantastických románů jsou stroje času. Slouží tam především k výrobě zápletek. Hrdina se vykašle na zákazy, zasáhne do minulosti a hned je o čem psát.

Dlouhou část života jsem strávil u počítačů. Jeden čas bylo mým úkolem zavádět ve velké firmě nové programy a učit s nimi lidi pracovat.

Když si vzpomenu na dětství, vidím babičku. Nebyla to žádná měkota. Její muž se za války zapojil do odboje a za heydrichiády skončil na popravišti. Ona si pak užila své.

Ne, bohužel nemám první máj spojený jen s úžasnou Máchovou lyrikou a líbáním pod rozkvetlým stromem. Zkazila mi ho vynucovaná účast na akci označované jako svátek práce.

Na vysokých školách fungovaly za komunistů takzvané vojenské katedry. Bylo to pár špinavých baráků, kde se zoufalí důstojníci marně snažili udělat z nás studentů vojáky.

Teď, když nemůžeme pomalu vystrčit nos z bytu, natož ze země, můžeme na cestování jenom vzpomínat. Vzpomínám i já.

Jako většina lidí si toho z předškolního věku moc nepamatuju a můj nejsilnější zážitek souvisí s Velikonocemi: Do domu nám vtrhla kupa dětí a začal neuvěřitelný kravál.

Virová epidemie, překonává všechno, co jsme si dokázali představit. Krizový režim, spousta omezení. Ještě horší je ale nejistota. Dá se na té situaci najít něco kladného?

Před 20 lety se z Budějovic dalo dojet na okraj Brna za dvě hodiny. Mezitím do silniční sítě natekly miliardy, ministři dopravy se střídají, ale ten čas se nekrátí.

Ačkoli nejsem milovník násilí, detektivky mám rád. Pokud to autor s líčením vraždy nepřehání, dá se mrtvola v nich brát jako nezbytná rekvizita, která příběhu dodává váhu.