Jiří Březina starší: O zdravení

29. březen 2023

Pozdrav patří mezi pilíře lidské slušnosti, a proto nerad přiznávám, že mám se zdravením problém.

Pocházím z vesnice, což bylo prostředí pozdravově jednoduché. Jako děti jsme do omrzení poslouchali nekorektní poučku „pěkně každého pozdrav, nevíš, není-li to tvůj tatínek“. Naštěstí jsme tomu tenkrát nerozuměli, ale zdravili jsme každého šmahem, protože dokonalé vesnické tamtamy každý výpadek bezpečně ohlásily rodičům.

Po přechodu ze vsi do města vás série trapasů rychle přivede k poznání, že tady se zdraví jen lidé známí. Roztržitost nebo zapomenuté brýle tenhle systém sice narušují, ale pořád je to systém.

Skutečná zdravicí džungle čeká za městem, v lesích a na polňačkách mezi městem a první vesnicí. Zde žádná pravidla neplatí a trapasu se uniknout nedá.

Trapas prvního typu vypadá tak, že se k vám blíží cizí člověk. Široko daleko nikdo další a vám je trapné ho jen tak minout. Pozdravíte tedy. Neznámý sebou trhne, vytřeští na vás oči a přitáhne si peněženku k tělu. Osamělé ženy pak v kabelce pevněji sevřou pepřový sprej. Jste podezřelí.

Rozhodnete se tedy zdravení v těch místech provždy vypustit a první, na kom to vyzkoušíte, bude támhleta stará paní, která po vás beztak kouká podezřele už od zatáčky. Zrovna jí byste šok způsobit nechtěli. Ale jakmile ji ve vší tichosti minete, slyšíte za zády hlasité „Dobrý den!“, a tu výčitku by tam nepřeslechl ani hluchý. Jste za náfuku a nezdvořáka.

Vytrvale hledám způsob, jak podobné trapasy vyloučit, ale všechno selhává. Například když se na vás protijdoucí podívá, může to sice znamenat připravenost k pozdravu, ale zrovna tak vás může v duchu porovnávat s databází recidivistů.

Něco jsem ale přece vyřešil. Mnoho lidí chodí za město se psem. A ani úplně neznámého pejskaře nevyvedete z míry pozdravem, když mu zároveň pochválíte psa nebo se zeptáte, cože je to za plemeno.

Teď ještě vyřešit ty ostatní.

autor: Jiří Březina starší | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související