Martina Adlerová: Kdo nekrade...

Když jsem byla malá, chodívala jsem se do zverimexu dívat na zvířátka, tehdy se to jmenovalo chovatelské potřeby, a tam měli otevřené výběhy s křečky. Bylo jich tam tenkrát sedm, jako trpaslíčků, a já měla pocit, že stačí natáhnout ruku a v nestřežené chvilce si jednoho z nich strčit do kapsy.

Kamery tenkrát v obchodech nebyly, takže by mi to možná prošlo. Jenže jsem věděla, že by mě naši asi zabili, kdyby zjistili, co jsem udělala, a o hlodavci v domě stejně nechtěli ani slyšet. Pořád dokola jsem vysvětlovala, že roztomilý džungaráček přece není žádná myš. Marně. A tak jsem se dál chodila jenom koukat. Určitě jsem té prodavačce lezla na nervy.

Už jako dospělá jsem jednou viděla v obchodě malou holku, jak si souká do rukávu krabičku lentilek. Vím, že jsem se asi dopustila nějakého přestupku, ale nenahlásila jsem ji.

A teď mě moje delikventská duše dostihla. A kradu. Ale doufám, že když se na to přijde, bude to krádež z okruhu těch milosrdných. Snad mě nezavřou. Jinak ale všechno odpovídá. Vycházím za soumraku, v tmavém oblečení a s kapucí na hlavě. Na rukou mám rukavice a nesu si nezbytné propriety: desetilitrový kýbl a plechovou lopatku. Pod rouškou tmy vstupuju na volně přístupné cizí pozemky a kradu. Krtiny.

Už jsem jich ukradla asi sto.

Je to ta nejlepší zemina, jak všichni zahradníci velmi dobře vědí.

Takže mám na stará kolena nový status.

Jsem zlodějka krtin… a doufám, že mi to projde.