Martina Adlerová: Kdo nekrade...
Myslím si, že jako existuje milosrdná lež, měla by existovat i milosrdná krádež.
Když jsem byla malá, chodívala jsem se do zverimexu dívat na zvířátka, tehdy se to jmenovalo chovatelské potřeby, a tam měli otevřené výběhy s křečky. Bylo jich tam tenkrát sedm, jako trpaslíčků, a já měla pocit, že stačí natáhnout ruku a v nestřežené chvilce si jednoho z nich strčit do kapsy.
Kamery tenkrát v obchodech nebyly, takže by mi to možná prošlo. Jenže jsem věděla, že by mě naši asi zabili, kdyby zjistili, co jsem udělala, a o hlodavci v domě stejně nechtěli ani slyšet. Pořád dokola jsem vysvětlovala, že roztomilý džungaráček přece není žádná myš. Marně. A tak jsem se dál chodila jenom koukat. Určitě jsem té prodavačce lezla na nervy.
Už jako dospělá jsem jednou viděla v obchodě malou holku, jak si souká do rukávu krabičku lentilek. Vím, že jsem se asi dopustila nějakého přestupku, ale nenahlásila jsem ji.
A teď mě moje delikventská duše dostihla. A kradu. Ale doufám, že když se na to přijde, bude to krádež z okruhu těch milosrdných. Snad mě nezavřou. Jinak ale všechno odpovídá. Vycházím za soumraku, v tmavém oblečení a s kapucí na hlavě. Na rukou mám rukavice a nesu si nezbytné propriety: desetilitrový kýbl a plechovou lopatku. Pod rouškou tmy vstupuju na volně přístupné cizí pozemky a kradu. Krtiny.
Už jsem jich ukradla asi sto.
Je to ta nejlepší zemina, jak všichni zahradníci velmi dobře vědí.
Takže mám na stará kolena nový status.
Jsem zlodějka krtin… a doufám, že mi to projde.
Související
-
Martina Adlerová: Blbost a Pomíjivost
Základním znakem tohoto světa a existence čehokoliv vůbec je pomíjivost. Jenom si vezměte, jak rychle se všechno mění.
-
Martina Adlerová: Pokus – omyl
Zjistila jsem, že kráčím životem ve stylu Pokus – omyl. Nemusí to být nutně špatně, pokud jste optimisté. Což já bohužel nejsem, a tak trpím jako zvíře.
-
Martina Adlerová: Vůně léta
Že má léto svou vlastní vůni, ví asi každý. Ale pro každého je ta vůně něco trochu jiného.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
