Hana Hosnedlová

Odjakživa miluji historky ze života. Někdy jsou úsměvné, jindy dočista bez úsměvu. Jednu takovou bych vám chtěla dneska odvyprávět.

Letošní zima nám už ukázala, co všechno umí. A tak jsme s přítelkyněmi před pár dny vzpomínaly na zimní dny našeho mládí a na to, jak jsme tehdy dokázaly trpět pro parádu.

Mám pocit, že poměrně dost lidí není spokojeno se svým jménem. Však si ho také nevybírali oni sami, ale vybrali jim ho jejich rodiče či rodinné rady.

Zima sice nepatří mezi mé favority, ale sníh miluji. Souvislá sněhová přikrývka oblékne krajinu i města do bílého a všechno je pak jaksi hezčí, čistější, úhlednější.

Z dětství mám tento lednový den spojený s takovým sice někdy trochu odbývaným, ale přesto hezkým zvykem. To totiž chodili Tři králové po domech a koledovali.

Kapří řízek ke štědrovečerní večeři, to je stále v řadě českých rodin klasika. Stejně jako historky o kaprech, které nikdo nechce zabít. Taky mám jednu od svého známého.

Vánoce pro mne znamenaly vždycky pohodu, nadílku pod stromečkem, spoustu dobrot, a když jsem dorostla do věku teenagera, přibyla k tomu ještě jedna věc. Půlnoční mše!

K českým Vánocům neodmyslitelně patří i vánočka. Nejlépe samozřejmě domácí. Třeba my mívali na vánoční svátky vždycky alespoň dvě nebo tři.

O večeru, kdy chodí po domácnostech Mikuláš, většinou doprovázený andělem a čertem, jsem psala už několikrát. Tentokrát bych to vzala z jiné strany. Z pohledu čerta.

Když si vzpomenu na své dětství a školní léta, tak o sexu se oficiálně téměř nemluvilo. V té době to bylo jaksi všeobecně tabu.