Hana Hosnedlová

Každoročně v hlubokém podzimu jezdí naše parta Old ladies ke kamarádce na chalupu, na což se vždycky moc těšíme. Tentokrát jsme seděly kolem stolu a louskaly ořechy.

„Holka, ty musíš mít strážných andělů celý regiment,“ říkávala mi babička. Asi měla pravdu, protože ze všech svých pádů, úrazů a průšvihů jsem vyvázla celkem v pohodě.

Dušičky jsem měla moc ráda už jako dítě. Svátečně nastrojení jsme s rodiči nebo s babičkou navštěvovali rodinné hroby. Všude okolo na náhrobcích svítily lampičky...

Moje dětství bylo provázeno rozhlasem – rádio u nás hrálo od rána do večera. Televize sice už tehdy vysílala, ale většina domácností ji ještě nevlastnila.

Náš panelák má jednoho zvláštního, nehlášeného obyvatele. Vlastně to není ani nájemník v pravém slova smyslu, protože si ke svému pobytu zvolil venkovní závětří domu.

Jsou lidi, kteří nechávají čas a události prostě plynout, aniž by do jejich chodu nějak razantně zasahovali. Pak jsou jiní, kteří mají všechno přesně naplánované.

Jak jsem si před mnoha lety dělala řidičák, který mám dodnes a je jako nový. Nejdřív jsem si troufla na motorku. A to jen díky tomu, že jsem dostala tuto možnost zdarma.

Myslím, že to zná každý z nás. Vymýšlení dárků pro naše blízké k narozeninám, jmeninám, k Vánocům… Někdy je to pěkná fuška.

Už jako malá holka jsem snila o letadlech a o létání. Vlastně mne to nepřešlo dodnes. Ovšem vždycky jenom jako pasažér.

Jistě si každý vybavuje letní dny svého dětství a mládí. Jak jsme prožívali ty slastné dny prázdnin, chodili se koupat k rybníkům, řekám a říčkám nebo na plovárnu.