Hana Hosnedlová

Za nejúžasnější a zároveň nejkouzelnější vynález považuji oheň. Asi bychom nikdy neměli přestat být vděční Prometheovi za tenhle jedinečný dar lidstvu.

O autostopu i o tom, že využívám jeho výhod i ve svém pokročilém věku, jsem už v hovořila několikrát. Tentokrát bych se ráda zastavila u reakcí stopovaných řidičů.

V kulisách Českých Budějovic se odehrává povídka Hanky Hosnedlové. Vypráví o ženě, která se právě dozvěděla, že je těžce nemocná, a přemýšlí, jak se k situaci postavit.

Toužebně očekávané prázdniny jsou už na dosah ruky a s nimi i plány, co všechno by se dalo během letních týdnů prožít. Za mého dětství to byly především pionýrské tábory.

Vynálezů, které nám vstoupily do života tak samozřejmě, že si je dneska už ani neuvědomujeme, je celá řada. Dovolím si k těm převratným zařadit i jeden docela běžný...

Občas mám při cestování po světě pocit, že objevuji neobjevené – prostě věci, které místní už dávno nevnímají. Považují je za samozřejmé a naprosto nezajímavé.

Miluju máj, měsíc plný zeleně, květů, vůní i nadějí. Kromě jiného je i měsícem lásky, začíná přeci polibkem pod rozkvetlou třešní...

Odjakživa obdivuji ochotnická divadla a jejich herce, kteří nosí svou kůži na trh skutečně z lásky k Thálii. O to víc si jich cením v době stále dokonalejších televizí.

Každý má z něčeho strach... Já nesnáším pavouky. Ne, že bych se jich přímo bála, ale jsou mi nepříjemní. Ani to, že jsou většinou užiteční, můj odpor nedokázalo zlomit.

K jarním zábavám patřívalo v době mého dětství hraní kuliček. Stačilo někde na rovině udělat podpatkem boty důlek, zachrastit pytlíkem a už se odehrávaly velké souboje.