Hana Hosnedlová

Stále častěji se v tisku, v televizi i na internetu setkáváme s tím, jak se z naší řeči vytrácejí některá dříve naprosto samozřejmá slova. Takových slovíček je celá řada…

Jedna moje kamarádka si na začátku loňského roku dala takové ne úplně tradiční novoroční předsevzetí. Žádná dieta, žádné hubnutí, ale rozhodla se, že si bude PSÁT DENÍK.

Předvánoční čas pravidelně poznamenává nejen honba za dárky, ale ještě před tím i jejich pracné vymýšlení a tipování toho nejvhodnějšího.

Školní srazy – letos se mi urodily. Jeden podzimní pátek sraz se spolužáky z devítiletky a hned následující pátek pak sešlost se spolužáky z gymnázia.

Jako dítě zaměstnaných rodičů jsem v dětství chodila do družiny. To je takové to zařízení, kam se jde hned po skončení vyučování, aby se děti nepoflakovaly po ulicích.

Při prvních událostech sametového převratu jsem zaznamenala, že se řada lidí bála veřejně zapojit. Třeba jen účastí na mítincích na náměstích. Co kdyby se to nepovedlo.

Stromy mám moc ráda. Ty v lesích, na zahradě i solitéry stojící někde v krajině. A viděla jsem jich na svých toulkách po světě opravdu hodně. 

Nedávno jsem viděla takový dojemný filmeček o nečekaném dárku, který se obdarovanému zapsal navždy do paměti.

Taky jste si všimli, jak se dnes lidé stále víc vyhýbají psaní rukou? Někteří z nás to už ani pořádně neumějí. Ale uměli jsme to všichni.

Už nejednou jsem se v Rozhlasovém sloupku vyznávala ze svého vztahu k češtině. Mám  ji ráda, tu naši mateřštinu a podle toho se s ní snažím zacházet.