Hana Hosnedlová

Blížící se výročí upálení Jana Palacha mi vrátilo vzpomínku na celkem nedávnou příhodu. V jednom z vydání Literárního fóra uveřejnili článek s názvem Živá pochodeň číslo 1.

S váhou bojuje v průběhu roku skutečně dlouhá řada žen a dívek – některé oprávněně, jiné, které by ani nemusely, protože jejich proporce jsou optimální.

Ano, i vánočky mají svou historii! Podle doložených pramenů se za prvními pochoutkami tohoto typu musíme vrátit až do 16. století.

Čím jsem starší, tím méně mne šrumec okolo svátků přitahuje. Nicméně i tak se mi vybavují vzpomínky na Vánoce mého dětství. Tehdy sice byl problém naplnit dětská přání.

Už jste nepochybně slyšeli o člověku, který chodí po ulicích s velkým nápisem: Potřebujete obejmout? A ochotně nabízí svou náruč tomu, kdo skutečně tuto potřebu cítí. 

Neznám člověka, který by se dokázal ubránit nostalgii. Slušnou porci téhle pocitové ingredience mně a přátelům naservíroval počin budějovického fotografa Milana Bindera.

Když si s odstupem času promítám události listopadu 1989, musím přiznat, že se mi kromě klíčových dění nechtěně vybavují i reakce lidí kolem. Ale také moje vlastní.

Před nějakým časem jsem na tomto místě povídala o dobrém nápadu s názvem „zavěšený kafe“, který vznikl v Itálii za druhé světové války.

Prý když si člověk něco hodně moc a vroucně přeje, tak se mu to splní. Tvrdí to například spisovatel Robert Fulgum. Ovšem tohle tvrzení má malý dodatek: že není jisté kdy.

Už je to asi tři roky, co jsem se setkala s projektem Národní kronika. Zní to vznešeně a možná i nedostupně, ale doslova každý se může stát spolutvůrcem tohoto projektu.