Hana Hosnedlová

Před nějakým časem jsem na tomto místě povídala o dobrém nápadu s názvem „zavěšený kafe“, který vznikl v Itálii za druhé světové války.

Prý když si člověk něco hodně moc a vroucně přeje, tak se mu to splní. Tvrdí to například spisovatel Robert Fulgum. Ovšem tohle tvrzení má malý dodatek: že není jisté kdy.

Už je to asi tři roky, co jsem se setkala s projektem Národní kronika. Zní to vznešeně a možná i nedostupně, ale doslova každý se může stát spolutvůrcem tohoto projektu.

Denně zažívám spoustu zajímavých příběhů a událostí – ne jako aktér, ale především jako pozorovatel, i když někdy do děje i vstupuji. Stačí se dívat a naslouchat…

Vlastně jsem si ani neuvědomovala, kolik zástupců ptačí říše je spjato s naším každodenním životem. Kamarád si například stěžoval, že poklid ruší cukrování hrdliček.

Stárnoucí muž kontra mladá žena, či dokonce dívka – to je vděčné téma pro film, divadlo či román. Předobrazy najdeme ledaskde kolem sebe. Stačí se jen rozhlédnout.

Kdo by neměl rád svá šťastná období? A kdo by se dobrovolně štěstí zříkal? Nikdo určitě nebude popírat, že je to velice příjemný pocit, když se něco daří.

Prázdniny spojené s časem cestování se sice už pomalu chýlí ke konci, ale my si v dnešním Rozhlasovém sloupku ještě trochu zacestujeme. Podíváme se až dalekého Mexika.

Za borůvkami kdysi vyrážela celá naše rodinná smečka vlakem nebo autobusem většinou už ráno.

Takovým spolehlivým lakmusovým papírkem pro intenzitu slunečních paprsků je můj nos. Ano, přesně tak – nos! Jakmile absolvuji první jarní sluníčko, zčervená jako rajče.