Hana Hosnedlová

Každý z nás asi někdy četl nějakou knížku o „zlaté horečce“ nebo viděl film. I mě postihla, když jsem byla kdysi s kamarádkou v Severní Americe, přímo na Yukonu.

Spousta žen není spokojena se svým tělem. Něco se jim zdá malé, něco zase příliš velké. Největší se jim dost často zdá jejich pozadí.

Jako malí jsme s nastupujícím začátkem školního roku měli spojené dva ukazatele z přírody, které jsme vždy bedlivě sledovali.

Každý má ve svém osobním deníku stránku s názvem Co nesnáším, čeho se bojím. Já se bojím hlavně živočichů, tedy některých.

Když se tak dívám v televizi na reklamy týkající se praní prádla, vždycky mi brnkne o paměť vzpomínka na dobu, kdy to nebyla ani zdaleka tak jednoduchá činnost jako dnes.

Nedávno jsme se s kamarádkami bavily o tom, který z našich smyslů bychom dokázaly oželet, kdybychom byly nuceny volit. Nejčastěji se na seznamu objevoval hmat a čich.

Před pár týdny jsem se vrátila z Kanady, ze setkání českých a slovenských trampů z celého světa, tentokrát poprvé pořádaném pod názvem Kanadské letokruhy.

Čím jsem starší, tím víc se vracím ke vzpomínkám na mládí... To už je tak nějak zákonité. Stejně jako potřeba se o ně dělit s těmi, kteří mají podobné zážitky a pocity...

Asi se budu opakovat, ale miluju cestování. Úplně nejradši jezdím po světě individuálně bez jistot cestovních kanceláří, ale občas si vzpomenu i na dobu předlistopadovou.

Při stížnostech přátel na problémy s dovolenou si vzpomínám na cestu Jižní Amerikou, kdy jsme se s kamarádkou ocitly u legendárního jezera Titicaca, v městečku Copacabana.