Hana Hosnedlová

Kdo by neměl rád svá šťastná období? A kdo by se dobrovolně štěstí zříkal? Nikdo určitě nebude popírat, že je to velice příjemný pocit, když se něco daří.

Prázdniny spojené s časem cestování se sice už pomalu chýlí ke konci, ale my si v dnešním Rozhlasovém sloupku ještě trochu zacestujeme. Podíváme se až dalekého Mexika.

Za borůvkami kdysi vyrážela celá naše rodinná smečka vlakem nebo autobusem většinou už ráno.

Takovým spolehlivým lakmusovým papírkem pro intenzitu slunečních paprsků je můj nos. Ano, přesně tak – nos! Jakmile absolvuji první jarní sluníčko, zčervená jako rajče.

O trapasech byla v ranních sloupcích řeč už nejednou. Takovým nejběžnějším trapasem je situace, kdy se k vám někdo přihlásí a vy vůbec netušíte, kdo by to mohl být.

Letní školní prázdniny bývaly pro mě světlem v průběhu roku. Na svém začátku představovaly neuvěřitelně velký prostor, který se bohužel s končícím srpnem rychle zmenšoval.

Když byly děti malé, fungovalo mezi námi skvěle, když jsem řekla „basama dudy“. Vyjadřovalo „mám vás ráda, ale tohle tedy ne!“

Léto je nejen dobou barev a vůní, ale také zrání a chutí. A tehdy přicházejí zákonitě ke slovu sklenice a zavařovací hrnec.

Říká se, že každý má svého anděla strážného. V souvislosti s mnoha neuvěřitelnými a krkolomnými historkami svých přátel jsem nakloněna tomu skutečně věřit.

Tramping a hlavně samotní trampové nikdy neměli na růžích ustláno. Za všech předchozích režimů byli na indexu a stejně macešsky se k nim chovala i širší veřejnost.