Hana Hosnedlová

Čím víc přibývá člověku na krku prožitých let, tím víc a častěji se ohlíží zpět. Někdy z nostalgie, někdy pro útěchu, co všechno tehdy ještě dokázal, když ho nebolela záda.

Každý už se určitě setkal s osobitým humorem ve formě kanadských žertíků. Oblíbené jsou spíš mezi muži, snad proto, že občas bývají drsné. A někdy se prostě nevyplatí...

Samozřejmě, že každý má logicky vymezenou určitou škálu pozdravů. Na to nemusí být po ruce žádný ceremoniář, ty své si prostě každý najde sám.

Už jste někdy uvízli ve výtahu? Já několikrát. A musím přiznat, že zůstat viset ve výtahu sama není zrovna ta nejhorší varianta. Horší je, když tam uváznete s hysterkou.

Březen je pro mne měsíc, kdy těšení se na jaro nabývá na intenzitě. I když staré osvědčené pranostiky – jako třeba „březen, za kamna vlezem“ – vesměs mají svá opodstatnění.

Myslím si, že rozhodně nepatřím k těm upjatým, všechno kritizujícím a věčně moralizujícím dámám, kterým je mládí trnem v oku. Naopak, mám mladé lidi ráda.

Začátkem roku byla v českobudějovické Smetanově ulici odhalena pamětní deska Jiřímu Gansovi, na domě číslo 24, kde dlouhé roky žil. Stalo se tak k 30. výročí jeho úmrtí.

O přátelství toho bylo řečeno už hodně. Patří k němu velká slova i silné emoce. A podobně jako láska čtenáře, diváka, posluchače vždycky spolehlivě dostane.

Blížící se výročí upálení Jana Palacha mi vrátilo vzpomínku na celkem nedávnou příhodu. V jednom z vydání Literárního fóra uveřejnili článek s názvem Živá pochodeň číslo 1.

S váhou bojuje v průběhu roku skutečně dlouhá řada žen a dívek – některé oprávněně, jiné, které by ani nemusely, protože jejich proporce jsou optimální.