Hana Hosnedlová: Psaní rukou
Taky jste si všimli, jak se dnes lidé stále víc vyhýbají psaní rukou? Někteří z nás to už ani pořádně neumějí. Ale uměli jsme to všichni.
Nejdříve to byly čárky, biče a obloučky, psané tužkou do řádkovaných písanek. Kromě sady tužek k výstroji prvňáka patřila také guma a ořezávátko.
Když jste zvládli tento krok, mohli jste to zkusit s perem. My jsme tehdy používali násadku s výměnným kovovým perkem, které se se ale nezřídka rozskřípalo, občas se zapíchlo do papíru a hlavně – dělalo nenáviděné kaňky.
Na deskách masivních dřevěných lavic byla díra na skleněný kalamář, který se naplňoval inkoustem. Ten nám nalévala paní učitelka. A z kalamáře jsme si nasávali i plnicí pera, která nám byla povolena, když jsme zvládli pero s násadkou. Propisovačky jako novinka nám zasáhly do života až ve vyšších měšťankových ročnících.
Minimálně v první a druhé třídě se hodnotilo, jak krásně, nebo nekrásně, dítě píše. Ve vyšších ročnících se už jen učitelé rozčilovali nad škrabopisem svých svěřenců.
Nicméně sledovaným cílem pedagogů i žáků byl – krasopis. Někteří si tenhle styl udrželi i v dospělosti, já jsem někdy v sedmé nebo osmé třídě začala psát jakýmsi polotiskacím, polopsacím písmem, které mé učitele vzhledově nadchlo.
Mnohem později jsem zjistila, že se tak běžně píše třeba v Americe. Ale když jsem nedávno zkoušela psát klasickým psacím písmem, zjistila jsem, že mi navazování písmen už moc nejde – ještě že mě dneska už nikdo neznámkuje...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
